Texty

 

 

Otevřená adopce (Open Adoption)

Tzv. otevřená adopce je nová forma adopce, která se stále více používá hlavně v USA (v roce 2012 bylo v USA již 95% adopcí s nějakým stupněm otevřenosti vůči biologickým rodičům). V této formě adopce má adoptivní rodina i biologická rodina informace o sobě navzájem a mají možnost být v kontaktu. Forma a četnost kontaktu je na vzájemné dohodě mezi oběma stranami (od posílání dopisů po osobní setkávání). Adoptivní rodiče mohou s biologickou matkou nebo rodiči podepsat tzv. Dohodu o kontaktu v adopci (Post-Adoption Contract nebo Open Adoption Agreement), kde je popsáno, jak bude kontakt konkrétně vypadat.

Otevřená adopce se začala rozvíjet v USA po roce 1970. V posledních letech se této formě adopce věnovalo mnoho výzkumů, které potvrzují, že je z psychologického hlediska zdravější formou adopce pro všechny členy tzv. triády adopce (dítě x adoptivní rodiče x biologičtí rodiče).

Otevřená adopce umožňuje adoptivním rodičům mít o biologické matce zdravotní i osobní informace, biologická matka má informace, jak dítě prospívá a dítě má možnost ptát se, dostávat pravdivé informace a v případě potřeby vidět biologickou matku či další příbuzné. Tato otevřenost způsobuje, že dítě vyrůstá s pravdivými informacemi a nemá tak prostor pro vytváření různých fantazijních představ o biologické matce (většina dětí řeší prioritně svou matku, otce většinou později). Děti, které vyrůstají bez možnosti znát pravdu o své matce, se utíkají do vlastních představ, fantazírují o tom, kým jejich matka může být, sní o tom, jak a kdy se s ní setkají. Tyto fantazie mohou být natolik silné, že odvádějí děti od prožívání vlastní reality.

Pokud má dítě informace o své matce nebo se s ní dokonce může občas stýkat, pomůže mu to lépe pochopit svou situaci, smířit se s adopcí, netrápit se svou odlišností od ostatních členů adoptivní rodiny. Pomůže mu to pochopit, kým je.

Děti, které hodně touží po tom, aby poznaly biologickou matku, mohou žít ve stavu určitého moratoria (Brodzinsky, Schechter, Henig, Being Adopted), kdy jen čekají, až konečně poznají svou biologickou matku a mají pocit, že život přijde potom. To může vážně ovlivňovat jejich vztah k adoptivním rodičům, ke kterým se obtížněji navazují.

Otevřená adopce přináší i výhody pro biologické matky. Pokud mohou poznat adoptivní rodiče svého dítěte a průběžně mají informace o dítěti, nemusí prožívat strach, jak se dítě má a jak je o něj pečováno.

Žijeme v nové době, kdy mnohé věci, které byly dříve tabu, jsou veřejně probírány a náhled na ně se mění. V České republice zatím forma otevřené adopce není a s největší pravděpodobností ani v nejbližší době nebude. Přesto už někteří osvícení adoptivní rodiče tuto potřebu svých dětí chápou a jsou ochotní je v tom podpořit.

Petra Pávková
12. 3. 2015

Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Open_adoption
Brodzinsky, D. M., Schechter, M. D., Henig R. M.: Beeing Adopted, Anchor Books 1992
Slaton, P.: Reunited, St. Martin Griffin, 2012
Eldridge, S.: Twenty Things Adopted Kids Wish Their Adoptive Parents Knew, 1999

 

 

Mají právo adoptovaní vědět, kdo jsou jejich vlastní rodiče?

Když se otázka položí takto, asi se leckdo z nás zastaví. O právech se v posledních desetiletích hodně mluví, kdekdo prosazuje nárok na leccos, od věcí vážných, až po hlouposti. Všeobecně se však soudí, že žijeme ve svobodné společnosti, tedy práva by se měla zachovávat a prosazovat.

Proto je zajímavé, že právě toto právo adoptovaných neexistuje, rozhodně ne u nás. My všichni můžeme vědět, kdo jsou naši rodiče, považujeme to za normální, adoptovaní nikoliv.

V novém občanském zákoníku (platném od roku 2014) je přelomová věta: „Osvojitel je povinen informovat osvojence o skutečnosti osvojení, jakmile se to bude jevit vhodným, nejpozději však do zahájení školní docházky.“ Nicméně dále se tomuto tématu zákoník nevěnuje, ani tomu, co se stane, když to adoptivní rodič neučiní a adopci dítěti zatají. A o tom, co má právo adoptované dítě vědět o svých biologických rodičích, zde není vůbec nic.

Adoptovaný, který dospěje, má sice právo nahlédnout do matriky a do spisu vedeného na úřadě v době adopce (pokud se najde), ale dozví se pouze jména, případně adresu rodičů z té doby. Zjištění současného jména a aktuální adresy je často téměř detektivní činností, která k tomu všemu nemusí být úspěšná.

Zákon obhajuje právo biologického rodiče nebýt kontaktován, což má ovšem dva háčky. Naprostá většina především matek, které své děti neměly v péči, zájem o kontakt má, jen má pocit, že na to nemá právo (v zahraničí jsou na toto téma výzkumy, já vycházím z vlastní desetileté zkušenosti). Druhý háček je v tom, že když tedy chráníme biologické rodiče, kdo chrání adoptované před tím, že vyrůstají bez znalosti svých kořenů, bez možnosti vědět, kým jsou?

V Úmluvě o právech dítěte (čl. 7 a 8) je napsáno, že každé dítě má právo znát své rodiče, má právo na zachování totožnosti, včetně státní příslušnosti, jména a rodinných svazků. Česká republika ratifikovala Úmluvu v roce 1991. Další zákony ji ale popírají.
Když bychom formulovali otázku jinak: “Je dobré, aby se adoptovaný dozvěděl, kdo jsou jeho vlastní rodiče?“, většina lidí v naší společnosti odpoví, že to raději ne, mohlo by mu to ublížit, kdoví, co by se dozvěděl, biologičtí rodiče stejně už na něj zapomněli, ať je rád, že má svoje rodiče a měl by být vděčný. Takový je často názor i nejbližších lidí adoptovaného, v prvé řadě adoptivních rodičů.

Ačkoliv většina adoptovaných by ráda věděla, kdo jsou jejich biologičtí rodiče a jaké jsou jejich kořeny, zákony ani názor společnosti a blízkých jim to neumožňuje. To vede k tomu, že sami usoudí, že na to právo nemají a do hledání se raději nepustí. Žijí pak s prázdným místem ve své historii i identitě, s nezodpovězenými otázkami včetně té základní: Kdo vlastně jsem?

Nejsem právník, ale tato situace mi připadá od podstaty protiprávní. Po světě je již řada zemí, které to pochopily a tuto protiprávnost ze svých zákonů odstranily. Existují tam dokonce státní organizace zaměřené na pomoc při vyhledání biologického příbuzného. V naší zemi se podařilo loni uzákonit alespoň právo adoptovaného vědět, že je adoptovaný, což je jinde samozřejmostí již desítky let.

Takže, když to sečtu a shrnu: ten kdo má tu smůlu a narodí se v rodině, kde se o něj nemůžou starat, nemá navíc právo vědět, kdo jsou jeho biologičtí rodiče a kým tedy je a když se náhodou pokusí něco zjistit, je označen za nevděčníka. Adoptovaní jsou v podstatě jediní v této společnosti, kterým je odmítáno znát svůj původ.

Petra Pávková
16. 1. 2015

 

 

Created with CMS RedAks v.2.0

počkejte prosím...počkejte prosím...