Od malička mě rozmazlovali, milovali mě, měla jsem skoro vše, na co jsem si vzpomněla. Moji milovaní rodiče. Bohužel už zemřeli a to tajemství, že si mě adoptovali, mně nikdy neprozradili.

Je to zvláštní, ale celý život jsem měla pochybnosti, jestli náhodou nejsem adoptovaná. Připadala jsem si jiná, někdy divná…

Jako malá jsem doma prohledávala všechny možné šuplíky, jestli náhodou neobjevím nějaký dokument, týkající se mé adopce. Jako malá jsem brečela nad fotkami, kde sem byla jako miminko.

Rodiče to nechápali. Ptali se, proboha, co ti je na tom k pláči?
Asi je opravdu něco mezi nebem a zemí.

Že to tak opravdu je, jsem se dozvěděla teprve před pár měsíci, ve svých 60 letech. Totiž i mou dceru občas napadla tato otázka. Zašla jsem tedy na matriku. Přiznám se, byl to šok.

I když si to celý život myslíte, i když už je vám 60 let. S člověkem to přeci jenom zamává.

A najednou jsem se ocitla v hrozném vzduchoprázdnu.

Co teď? Strašná zvědavost, proč se to stalo, kdo byli biologičtí rodiče… Potřebuji znát své kořeny.

A začalo pátrání. Během velice krátké doby jsem našla matku, která naštěstí ještě žije. A i sourozence (díky sociálním sítím). Začala jsem různě pátrat na internetu, kde jsem objevila tuto organizaci.

Spojila jsem se s pí. Dr. Pávkovou, která mě okamžitě dala kontakt na úžasnou Evu Biskupovou a pak už to šlo rychlostí větru. Evička, která působila jako mediátor, oslovila moji biologickou matku, se kterou jsem se i s Evičkou dohromady sešly.

Matka, respektive, ta paní, co mě porodila, neprojevila sebemenší lítost, že mě odložila. Jsem však moc ráda, že jsem ji mohla poznat a uzavřít si tak v sobě jednu kapitolu. Na jednu stranu jsem na ni byla pochopitelně strašně naštvaná, že mě hodila přes palubu, ale na druhou stranu jsem jí za to vděčná, ale opravdu nesmírně vděčná.

Měla jsem obrovské štěstí. Své rodiče jsem vyhrála v loterii. A jak říká moje dcera, oni vyhráli v loterii i mě. Protože nikdy nevíte, jaké geny adoptované dítě zdědí. Dostala jsem nějaký potenciál a moji rodiče ho dále rozvíjeli.

Se sourozenci se scházíme a jsme moc rádi, že jsme se našli.

A jaká je to náhoda. Terezku Kratochvílovou, alias Holku ze sekáče, znám osobně a nikdy by mě nenapadlo, že jsme vlastně na „stejné lodi“.

Na závěr…hlavně velký díky, že paní Dr. Pávková založila tuto organizaci. Velký dík za to, co pro adoptované děláte.

Velký dík Evičce Biskupové, bez které bych toto martýrium jen těžko sama zvládla.

Hanka, 2025

Autorka textů Petra Pávková namluvila pro děti (i jejich rodiče :-)) Medvídka Mojka, aby si ho děti mohly sami poslouchat.

Kamarád nám navíc k namluvenému slovu přidal i stránky knížky a udělal tak video-knihu.

Oboje si můžete buď pouštět přímo z našich stránek a nebo si audio či video stáhnout do vašich přístrojů.

 Medvídek Mojko - Video Audio

Pro radost nám i vám, a především pro naše děti, jsme se rozhodli vydat Medvídka Mojka jako klasickou dětskou knížku v tvrdé vazbě. Dětem se bude lépe listovat a kniha déle vydrží.

Knížka je už v prodeji !!

Knížku prodáváme pouze přes naše stránky a osobně, aby byla finančně dostupná. Cena knihy je 100 Kč plus dopravné.

Parametry knížky: rozměry 21 x 19,7 cm, 32 barevných stran, vázaná v tvrdé vazbě (V8)

Více informací a možnost objednání najdeš zde.

Vždy jsem v sobě cítila takovou zvláštní prázdnotu a touhu znát něco, pro mě neznámého. Vlastně jsem byla uvnitř mrtvá. Tato prázdnota mě každým dnem více a více tížila. Jenže jak bojovat s něčím neznámým? Jak bojovat s něčím, když sami nevíte, co vám vlastně chybí? Co je to, co vás tak hrozně nechává vzadu, a vy i přes všechnu tu snahu se nemůžete posunout dál…?

Mohlo by to být vše jen kvůli tomu, že vyrůstáte v náhradní rodině? Proč by Vám mělo být smutno, po lidech co vás nechtěli? Je hrozně těžké žít, když sami nevíte, jak jste se dostali sem na svět. Všichni okolo vás vědí, odkud přišli a ví, kdo jsou jejich rodiče, jak se narodili, ale vy ne.

Toužíte znát odpovědi na tyhle otázky, ale není při vás člověk, který by je zodpověděl. I přes péči milujících náhradních rodičů, je ve vás ukryto dítě, které volalo svoji matku několik týdnu nebo měsíců a zažilo ztrátu nejdůležitější osoby ve svém životě. Tenhle pocit prázdnoty je možné nějakou dobu potlačovat. Většina lidí si myslí, že pro dítě není důležité znát své kořeny a znát pravdu.

Jenže ať vědomě, či nevědomě, dítě s těmito otázkami žije. Je pro něj neskutečně těžké začlenit se do rodiny, ve které se cítí, jakože tam nepatří. Sama si vzpomínám, že jako menší jsem měla chvilky, kdy jsem si říkala: „Co když jsem jiný člověk, než všichni ostatní? Co když se všichni na světě domluvili, že přede mnou budou mluvit jazykem, kterému rozumím, ale mezi sebou si povídají jiným jazykem, abych jim nemohla rozumět… Co když jsem člověk, co je někde, kam nepatří? Nečeká na mě někdo někde jiný? Jsem tu správně? Mohu tu zůstat?“

Vím, jak těžké rozhodnutí vyhledat svoji biologickou rodinu je. Bohužel většinou ani ti nejbližší vás nemusí podporovat. Mají pocit, že vám to zjištění kam patříte, může ublížit.

Ale musíme respektovat i naše náhradní rodiče. Pro ně to není také lehké. Starali se o nás celý život. Dali nám vše, co jen mohli a vy si najednou vzpomenete, že chcete vyhledat biologickou rodinu. To je pro ně hrozně těžké.

Ovšem jsou tu i náhradní rodiče, které své děti na této cestě podporují. Když náhradní rodiče přijmou biologickou rodinu svého dítěte, přijímají své dítě se vším všudy. Pro dítě v této fázi je nesmírně důležité své pocity sdílet s těmi nejbližšími, a proto potřebuje, aby ho náhradní rodiče vyslechli.  Většina biologických matek, nežije v dobrých podmínkách, jsou závislé na alkoholu a jiných drogách. Ale věřte mi, i kdyby to byl i váš případ, chvíli vás to bude trápit a budete udiveni, protože tohle vám není blízké a nikdy jste to nezažili, ale časem bude vše lepší a lepší. Já jsem tohle také zažila a byl to také můj případ, ale moc mi i tohle nemilé zjištění pomohlo najít sebe samu. Sama za sebe vám chci ještě popřát hodně sil, vše určitě zvládnete. I každé malé nemilé zjištění vám pomůže, a budete lépe chápat, kým jste, a proč se tak cítíte.

Jája, 16 let

Všichni adoptivní rodiče se potýkají s tím, jak označovat biologickou matku dítěte, jak o ní mluvit. Není to jednoduché, většinou ji neznají a informací je málo. Navíc mluvit o ni jako o mamince, může vyvolávat složité pocity. Setkala jsem se s mnoha variantami, od těch laskavých – maminka Olinka, bříšková maminka, přes neutrální – biologická mamka, až po označení přinejmenším sporné – paní, co tě porodila.

Sama vím, že není jednoduché najít správné označení, navíc mám zkušenost, že děti v průběhu svého vývoje samy vztah k biologické matce různě přehodnocují a tím se mění i způsob, jak o ní mluví. Ovšem zcela rozhodující je, jak o biologické matce mluví adoptivní rodiče a jaký k ní mají postoj. Pokud se rodič hůře vyrovnává se svým náhradním rodičovstvím, a sám neví, jak o biologické matce mluvit, může biologickou matku označovat jakkoliv, třeba i velmi mile, ale dítě stejně vnímá nejistý či odsuzující tón hlasu, mimiku a další neverbální sdělení, které rodič projevuje.

Pojďme se podívat na to, jak přijaté dítě svou matku vnímá. Děti v náhradních rodinách jsou děti, které mají dva páry rodičů, přesněji mají biologickou matku a otce, a jednoho či dva náhradní rodiče.  To je realita, kterou adoptované děti žijí, bez ohledu na to, zda jejich adoptivní rodiče tuto realitu přijímají. Nedá se to zrušit, dá se to jen popírat a to dětem nepomůže. Potřebují se s tím vyrovnat, což není jednoduché a to ani při plné podpoře náhradních rodičů. Pokud děti podporu nemají a jsou na to samy, rozjede se jejich fantazie na plno. „Co když je mou mámou ta krásná herečka? Věk odpovídá, je mi podobná. Třeba si mě nemohla nechat, protože se musela věnovat hraní.“ „Co když je to tahle bezdomovkyně, co jí opilou denně potkávám u nádraží?“ Děti se rozhlíží okolo sebe a hledají. Je to zcela přirozené, všichni okolo nich své matky znají, ony je také chtějí znát.

Zde se zase vracíme k postoji adoptivních rodičů k matce. Ten určuje, jak dítě bude o matce přemýšlet. Zda ji bude vnímat pozitivně, jako mámu, která si přála pro dítě to nejlepší, nebo naopak negativně – jako osobu, která nezvládala vlastní život a nezodpovědně přivedla na svět dítě, o které se nebyla schopna postarat.

Dítě předškolní či raně školní přebírá označení pro biologickou matku od svých náhradních rodičů, samo situaci rozumí jen tak, jak o ní náhradní rodiče mluví.

Později už si dítě vytváří vlastní pohled na biologickou matku, základem je stále postoj adoptivních rodičů, ale přibývá vlastní porozumění světu a snaha se s nelehkým tématem nepřítomné matky vyrovnat. Pokud dítě nemá možnost získat přesnější informace, fotku, s matkou se nepozná, v průběhu puberty se s tématem biologické matky složitě vyrovnává – od fantazijních představ dokonalé maminky až po zlobu a odpor k ní, bez ohledu na to, jaký příběh za opuštěním byl. Dítě ten příběh nezná. Mnoho dětí se v období puberty pokusí s matkou spojit, a pokud ví, že si to adoptivní rodiče nepřejí, udělá to za jejich zády.

Označení "paní co tě porodila" zní odtažitě, stroze, nelaskavě. Copak bychom se sami chtěli narodit nějaké paní? Kdo jsem, když jsem se narodil nějaké paní? Všichni se narodí maminkám, jen já nějaké paní… Vždyť s ní naše dítě strávilo devět měsíců, cítilo ji, vnímalo ji, bylo s ní dokonale propojené. Není to cizí paní. Ve většině případů je to žena, která byla bez podpory (kdyby měla podporu od partnera, rodičů, přátel, dítě by si s největší pravděpodobností nechala), žena, která sama měla život tak komplikovaný, že přestože si přála se o dítě postarat, nedokázala to.

„Dřív když rodiče oslovovali moji biologickou mámu: 'paní, co tě porodila', tak mě to vůbec nevadilo a používala jsem toto oslovování sama. Vím, že když mi bylo asi šest, a někomu jsem se zmínila o tom, že jsem adoptovaná a oni reagovali, že mám tedy nevlastní rodiče, tak jsem jim to hodně vyvracela. Teď už to mám jinak a vím, že moje biologická máma je taky máma. Ale dodnes o biologické mámě před moji adoptivní mluvím jako o paní co mě porodila, protože mám strach, že moje adoptivní máma z toho bude smutná.“
(adoptovaná dívka, sama vyhledala biologickou matku v 16 letech)

Já sama jsem adoptivní mámou a o matce mé dcery jsme mluvili jako o mamce Anně. Když jí dcera v 8 letech poznala, nebyla schopná ji takto oslovovat (ani ji samozřejmě nikdo nenutil) a oslovení se vyhýbala. Když dospěla, jednou za mnou přišla a řekla: „Mami, já už vím, že mám jen jednu maminku, tebe.“ Dokonce si už o ni nepřála mluvit jako o mamce. To vycházelo z toho, že byť se se svou biologickou matkou viděla jen párkrát, cestu si k ní nenašla. Na rozdíl od biologického táty, který už navěky pro ni bude táta, i když jednoho, toho adoptivního, už má.

Jak tedy označovat biologickou matku našeho dítěte? Jak dítěti pomoci vyrovnat se s tím, kdo jsou jeho biologičtí rodiče? Dítě potřebuje pravdu. Pokud ji neznáte, je vhodné si ji zjistit. Jaký je přesný příběh biologické matky? Proč o dítě nemohla pečovat? Proč jí nikdo nepomohl? Co způsobilo, že skončila na drogách? Kde byl otec dítěte? Jakou byl podporou? Jak se matka cítila v době těhotenství? A mnoho dalších otázek, jejichž odpovědi dítě potřebuje. Doporučuji se po tom pídit už v době přijímání dítěte, ptejte se všech, kteří mohou něco vědět. Pokud už dítě máte doma pár let, bude vhodnější požádat o pomoc doprovázející pracovnici a pokud ji nemáte, tak sociální pracovnici na OSPOD, kam dítě patřilo. Je možné, že narazíte na neporozumění. Bohužel stále je v systému péče o ohrožené děti řada lidí, kteří mají pocit, že adoptované děti nepotřebují vědět vše, natožpak pravdu. Tak to nevzdávejte.

Pokud je to možné, je dobré ve vhodný okamžik umožnit dítěti jednorázové potkání s biologickou matkou. Doporučuji, aby takové setkání bylo vždy asistované a připravené odborníkem. Dítěti se díky tomuto setkání mnohé v hlavě usadí a nemusí již více řešit mnoho nejasných otázek. No a pak už jen důvěřujte svému dítěti a buďte otevřeni mu naslouchat. Povídejte si s ním o všem, co ho zajímá a co právě teď řeší. Možná Vás překvapí, v jaký okamžik se otázky jeho vlastní identity otevírají např. při kupování botiček, při prohlížení v zrcadle. Komu jsem podobná? Po kom mám nohu? Buďte otevření hledat pravdivé odpovědi, Nevymýšlejte si. Nehodnoťte postoj dítěte (a to, i když se na biologickou matku hněvá), ale poslouchejte a přijímejte jeho pocity a buďte mu podporou na jeho cestě. Vaše dítě s vaší pomocí se zorientuje a bude mít možnost stavět vlastní identitu na pravdě.

Petra Pávková, prosinec 2022