Co o naší práci napsali hledající...

Petra Pávková mi v roce 2010 pomohla najít biologickou matku. Neumím si představit, že bych do toho šla bez ní. Když jsem začala hledat a dozvěděla se matčino jméno a adresu, byla to rozbuška emocí z třinácté komnaty. Paní Pávková mi pomáhala situaci zklidnit a profesionálně ošetřit. Každý krok se mnou konzultovala a já se na ni s důvěrou obracela v každém svém dalším nápadu či nějakém pocitu. Společně jsme napsaly dopis, že bych ráda matku osobně poznala. V dopise však byla adresa na Petru Pávkovou, aby měla žena, která mě porodila, i možnost svobodně se rozhodnout odepsat, že ona nechce. Také to byla moje ochrana pro případ, že by tato žena byla třeba asociální.

Paní Pávková se mnou šla i na první setkání. Byla mou oporou. Netušila jsem, kdo mě vlastně porodil a proč mě opustil. Mohla na mě vypadnout pravda, která velice zabolí a neunesla bych ji ani ve svých tehdy 37 letech. Petra Pávková dokázala bravurně otázkami směřovat náš rozhovor, zachraňovat prudké emoce, ošetřit pocit viny matky i moji velkou nedůvěru a zároveň pocity lítosti, že to takhle na mém začátku bylo a odložila mě. Byla také jako barometr. Jako nestranná a profesionálka mohla zachytit lži, kterých si já sama nevšimla.

Dáša, 39 let

Když jsem jela s Honzou po setkání s první mámou sama odpoledne autem, povídali jsme si o tom, co jsme prožili. Říkala jsem, že je asi super, že už teď ví odkud je a kdo je, že už tam nemá černou díru jako dřív. A on na to: "No právě, já jsem si vždycky myslel, že jsem byl narozený omyl, nějaká chyba, a teď konečně vím, že to tak vůbec nebylo. Že mě chtěli a stáli o mě. A dokonce, že jsem byl i kojenec! Mami, já byl taky kojenec!"
A to, podotýkám, jsme o jeho původní rodině mluvili vždy v dobrém... Vidíme, že setkání zcela splnilo to, v co jsme doufali - že se Honza bude cítit líp sám se sebou. Jsem ráda, že nás v tom Petra od samého počátku doprovázela a měli jsme v ní oporu od vyhledání a prvního kontaktování rodiny až po setkání samotné a my tak mohli spolu se synem vše v klidu prožívat.

Hanka, máma 15 letého Honzy

Rodiče jsem chtěla poznat asi hlavně ze zvědavosti. Kdybych je nepoznala, vlastně bych pořádně nevěděla, kdo jsem. A asi by to bylo taky smutný, protože bych si myslela, že mě rodiče nechtěli. Ale pravda byla jiná, prostě se tenkrát nemohli starat, ale rádi mě měli a mají. Když jsem je poznala, tak to byl super pocit vědět, po kom jsem, ale bylo to taky trochu zvláštní. Teď na ně myslím jen v dobrém, mám je ráda a ráda bych je zase viděla.

Eliška, 14 let

Dlouho jsme s manželem přemýšleli, jak dceři oznámit, že pochází z darovaného embrya. Věděli jsme, že čím dříve, tím lépe a čekali na správný moment a správnou rodinnou náladu. Ta však dlouho nepřicházela, snad i ze zbytečných obav, že nás dcera překvapí nějakou otázkou, na kterou nebudeme připraveni a naše láska k ní tak bude v jejích očích zpochybněna. Rozhovor s dr. Pávkovou mi velmi pomohl se zklidnit, získat jistotu, až jsem litovala, že jsem odbornou pomoc nevyhledala dřív. Probraly jsme možné varianty vývoje situace, kde velmi pomohla bohatá profesionální i osobní zkušenost dr. Pávkové, včetně praktických postřehů, jak přesně „oznámení“ učinit, a nabídky návazné pomoci dětského psychologa, pokud by bylo třeba. Vybaveni tímto „návodem“ jsme bez problémů s manželem oběma dětem vše pověděli a bylo nám nesmírně krásně, když obě děti reagovaly ve smyslu: "No hlavně, že se máme, ne?" Za to patří můj velký dík i dr. Pávkové.

Markéta, matka 6leté dcery