Hledání cesty z mlhy adopce

Hledání cesty z mlhy adopceDěti, které vyrůstají v adopci, řeší mnoho témat a jedním z nich je otevřenost, pravdivost a respekt druhých k tomu, co uvnitř cítí, jaké mají pocity, jak samy adopci vnímají. Někdy se stává, že jediným příběhem jejich života je vlastně příběh jejich adoptivních rodičů, kteří si přáli dítě a nyní ho mají. Všichni se radují, vše krásně dopadlo...

Nemožnost sdílet pocity ve své hloubce a pravdivosti děti dostává do nejistoty a neporozumění tomu, co zažívají. Mohou mít pocity, že do rodiny nepatří, jsou divné, jiné, začnou se pohybovat v „mlze“.

Následující článek od Gilli Bruce, je o cestě z této mlhy.

 

Hledání cesty z mlhy adopce

Gilli Bruce

Někdy je mlha hustá, temná, vlezlá a vy dobře víte, že jste v ní. Někdy se stává, že je mlha jemná a neviditelná. Víte, že vás něco obklopuje, že vás něco obepíná, ale vy to nevidíte, jen cítíte opar neviditelné mlhy, kterou neumíte pojmenovat. Taková mlha, může obklopit lidi, kteří vyrůstají v adoptivní rodině.

Pojmenování pocitového stavu, kdy se cítíte "být v mlze", se často používá k přirovnání, co prožívají adoptovaní, jak myslí, jak navazují a zvládají vztahy do té doby, než dokáží porozumět důsledkům, které adopce na jejich život měla.  Když si neuvědomujete, že citová bolest a mnoho dalších potíží, které se objevují ve vašem životě, jsou důsledkem toho, že jste byli adoptováni, bloudíte v mlze a nechápete, co se děje a proč. Tápete ve svém životě, cítíte se ztraceni, zkoušíte různé směry, ale nejste schopni najít cestu. Cítíte se ve své situaci osamoceni, protože nikdo jiný Vaši mlhu nevidí a ani neví, že existuje.

Dopady adopce na kvalitu prožívání života jsou v lepším případě neznámé a v horším případě popírané. Díky novým poznatkům o vlivu raného traumatu na vývoj dítěte a díky vývoji neurobiologie můžeme lépe rozumět tomu, co mnozí lidé v adopci zažili.

Každý má s adopcí vlastní zkušenost - někteří z ní zřejmě vyvázli zcela bez úhony, jiní její dopady popírají a zároveň se diví, proč jsou osamělí, závislí, mají nadváhu, vztek, strach. Někteří si uvědomují, že jejich katastrofální vztahy, jejich tíhnutí k adrenalinovému nebezpečí, vlastně celá jejich životní strategie - pramení z raného zranění. Často se stává, že tyto vzorce chování jsou patrné až po dosažení středního věku nebo později, kdy popírání již nefunguje. Tehdy se otevírá možnost, že se mlha rozostří, někdy najednou a jindy po troškách.

Mé vlastní uvědomění přicházelo postupně, moje cesta z mlhy probíhala hlemýždím tempem. A stále dál pokračuje.

Měla jsem to štěstí, že jsem od svých 34 let pracovala pro společnost, která podporovala osobní růst svých pracovníků a nabízela různá školení v oblasti osobního rozvoje. Mohla jsem na sobě pracovat, což mi umožnilo rozpoznat klíčové vlastnosti mé osobnosti, které byly pro mne skryté, a přitom byly jasné jako facka těm, kteří mě dobře znali. Nebylo to příjemné, ale dalo se to zvládnout.

Během různých školení jsem načerpala inspirace na zajímavé knihy a absolvovala mnoho zajímavých seminářů. Měla jsem velkou chuť a zvědavost se učit nové věci, a tak jsem se vydala na cestu sebepoznání. Vše přišlo i ve správný čas, kdyby to proběhlo o deset let dříve, nebyla bych schopna mnoho věcí uchopit.

Tak započala moje postupná cesta z mlhy adopce a zjistila jsem, že:

  • Nebyla jsem autentická, místo toho jsem manévrovala a manipulovala (riskovat, že budu "skutečná", bylo příliš nebezpečné).
  • Žila jsem v běhu, sedět chvíli v klidu by mohlo znamenat cítit bolest.
  • Byla jsem zmatená úzkostí, ale skrývala jsem ji před sebou popíráním.
  • Nedokázala jsem nikomu říct "ne"; vždy jsem se snažila vyhovět.
  • Nedařilo se mi navázat dlouhodobý vztah.

 

Zpočátku jsem žádnou z těchto svých vlastností nepřipisovala adopci, byla jsem obklopena mlhou, ale postupně se mi začalo dařit odstraňovat některé mlžné opary ze svého života.

Jednou z cest, jak pochopit lépe sama sebe a zahlédnout tak další část mé mlhy bylo čtení knih, které byly zaměřené na lidské prožívání a osobní růst.

  • Dozvěděla jsem se o spoluzávislosti a o tom, co to znamená, a že jsem spoluzávislá (na tom stále pracuji). Živě si vzpomínám, jak jsem při čtení knihy Co-Dependent No More od Melody Beattieové prožívala hrůzu a šok, když jsem na jejích stránkách viděla popsané své vlastní chování.
  • Knihu Ženy, které milují příliš mnoho od Robin Norwoodové jsem přečetla na jedno posezení, nemohla jsem ji odložit a byla jsem nucena ji dočíst, protože jsem na těch stránkách byla také.
  • Zjistila jsem, že mám velmi křehké sebevědomí. Měla jsem pocit, že jsem "list ve větru", neměla jsem žádný rodokmen, o kterém bych věděla, žádný pocit "kořenů" a roztříštěnou identitu, nevěděla jsem, kdo jsem, nevěděla jsem, které části jsou "skutečné já" a které jsou ty, o kterých si jen myslím, že jsem to já.
  • Díky poznání enneagramu jsem se dozvěděla, že jsem si jako štít před negativními emocemi nasadila veselou a optimistickou osobnost. Kniha Moudrost enneagramu od Dona Risa a Russe Hudsona se stala mou biblí.
  • Absolvovala jsem dvouletý program NLP Master Practitioner a dozvěděla jsem se o všech svých nevědomých hybatelích a o tom, jak moc jsem plná strachu.

 

Stále jsem ještě nechápala, že moje potřeba všeho toho učení a činnosti je způsobena traumatem z dětství – opuštění biologickou matkou a následným umístěním do  adopce, ale mlha mě postupně opouštěla a já jsem byla stále silnější a vyrovnanější.

Opustila jsem zaměstnání a stala se samostatně výdělečně činnou konzultantkou v oblasti školení a koučování, což mi pomohlo, protože jsem se potřebovala stát silnější, opravdovější a samostatnější. Zpočátku to bylo děsivé a vratké, ale po několika letech jsem získala dostatek vnitřní síly, abych mohla uvažovat o nalezení své biologické rodiny. Bylo mi 46 let a uvědomovala jsem si, že pokud brzy nezačnu jednat, může být pozdě.

Trvalo to dva pro mne traumatické roky, než se mi podařilo najít celou svou biologickou rodinu a setkat se s ní. To je velký, jiný příběh, ale mé očekávání, že se díky opětovnému spojení s vlastními kořeny, proměním v bezbolestnou verzi svého bývalého já, se nenaplnilo. Nemělo to být tak snadné. Přesto jsem dopad adopce stále podceňovala. Byla jsem na cestě z mlhy, částečně venku z mlhy. ale stále ne úplně.

Po padesátce jsem měla za sebou šňůru neúspěšných vztahů a stále přidávala několik dalších, přišla jsem o tátu, pak o mámu, a v zoufalé osamělosti, jsem se přestěhovala do nového domu, abych mohla začít znovu.

Jeden z mých kamarádů, který měl o mě starost, se zeptal, jestli bych nechtěla zkusit online seznamku, abych si našla nový vztah, a moje okamžitá odpověď byla: "Ne! Nemá to smysl!" Tato niterná reakce byla bodem obratu, pro mne klíčovým momentem. Přemýšlela jsem nad otázkou a odpovědí. Co se to se mnou stalo? Proč jsem po vší té zatracené práci, kterou jsem na sobě odvedla, nemohla dělat to, co se zdá, že všichni ostatní dělají bez větších problémů? To přece nemohlo být TOHLE, ne? Nechtěla jsem, aby to bylo TO; ta věc s adopcí. Když jsem si uvědomila svůj odpor k tomu, že by v adopci mohl být nějaký problém, rozhodla jsem se tomu postavit čelem. Vyhrnula jsem si rukávy a pustila se do toho psychologického kostlivce, kterého jsem měla zastrčeného až vzadu ve skříni s emocemi.

Seděla jsem s šálkem čaje, chroupala sušenky a hledala na internetu cokoli o adopci (nikdy předtím jsem se nepodívala) a našla jsem na You Tube film s názvem A Lecture on Adoption s Paulem Sunderlandem. Bylo to, jako by mě někdo praštil do hlavy hodně velkou matrací! Během 30 minut se mlha rozplynula, rozfoukala a pravda vyšla najevo. Adopce JE PROBLÉM!!! To by jednoho naštvalo. Já nejsem divná, já jsem adoptovaná a to je to, co může způsobit, že se cítíte divně, že se cítíte v mlze. Projela mnou zvláštní směs úlevy, nadšení a strachu. Připadala jsem si jako malý krtek, který žil pod zemí a nyní vykoukl na jasné denní světlo, poprvé jsem se dozvěděla o dopadech adopce. Během dalších několika minut jsem věděla, že musím spolupracovat s tímto mužem, který ví, co zažívají lidé v adopci, umí to vysvětlit a mohl by mi pomoci.

Teď už vím, že se z mlhy adopce nemůže dostat nikdo, pokud neví, kde se nachází, protože pak neví, odkud by měl začít. Chybějícím kouskem na mé cestě růstu byly informace o dopadech adopce na vývoj mé osobnosti a práce, kterou jsem vykonala v terapii, abych se této mlhy zbavila.

Tři roky jsem spolupracoval s Paulem Sunderlandem (psychoterapeutem pro léčbu závislostí) a navštěvovala programy pojmenované 12 kroků (pozn. Program 12 kroků je znám především při léčbě závislostí, ale též se používá při práci s jinými tématy, které zabraňují plný vnitřní růst.). Tato práce nebyla jednoduchá (a to je další velký příběh). Bránila jsem se, popírala jsem a emocionálně jsem kopala a křičela do temných míst, abych našla pravdu, abych se stala vědomou, vidoucí a zdravou, s pevným pocitem sebe sama. Teď už jsem z mlhy venku, i když pár chuchvalců se kolem mě stále potlouká, ale dokážu je rozpoznat a zvládnout!

O tuto cestu se s vámi dělím v naději, že každý adoptovaný, který si to přečte, to vezme zkratkou a zotaví se rychleji než já. Bůh vám žehnej.

 

(https://howtobeadopted.com/home/2021/finding-my-way-out-of-the-adoption-fog-guest-post-by-gilli-bruce)

 

Primární zranění v adopci

Primární zranění v adopciPokud chceme porozumět adoptovaným, potřebuje vědět, co je tzv. primární zranění. Poprvé se tomuto tématu intenzivně věnovala terapeutka a zároveň adoptivní matka Nancy Verrier ve své knize The Primal Wound (vyšla v roce 1992 a dále vychází v nových reedicích). Od vydání této knihy se termín „primární zranění“ vžil v odborné literatuře a kniha se pravidelně cituje jako jedna z nejdůležitějších pro porozumění adopci.

Kdyby mi někdo řekl, když jsme si na Štědrý den roku 1969 přivezli domů naši třídenní dceru, že výchova adoptovaného dítěte bude jiná než výchova biologického dítěte, tak bych se mu, jako každý nový a nadšených adoptivní rodič, vysmála a řekla: "Samozřejmě, že to nebude jiné! Co může malé dítě vědět? Budeme ji milovat a poskytneme jí báječný domov."  Moje víra byla, že láska zvítězí nad vším. Ale nebyla jsem připravena na to, že pro nás bude snazší dát dceři lásku než pro ni samotnou naši lásku přijmout. (N. Verrier: The Primal Wound)

Díky neustále novým výzkumům v oblasti neurobiologie je v současnosti řada závěrů Nancy Verrier dokázána, stále více také víme o vývojovém traumatu a jeho následcích. To vše nám pomáhá mnohem hlouběji porozumět tomu, co dítě v adopci prožívá a skrze to i nacházet cesty, jak dítě podpořit.

 

Co je primární zranění?

Primárním zraněním je nazývána ztráta biologické matky v raných letech života dítěte. Vztah mezi dítětem a matkou se rozvíjí po celých devět měsíců těhotenství, dítě v průběhu těhotenství svou matku důvěrně zažívá a ke konci těhotenství jí již svými smysli i vnímá. Zná její hlas, tlukot srdce, zvuky prostředí, kde matka žije, poznává stejné chutě, sdílí její psychické rozpoložení a skrze plné propojení s matkou vnímá to, co ona sama.

Toto úzké propojení pokračuje i dále po porodu. Jako lidé se vlastně rodíme předčasně. Malá miminka nejsou schopná se v žádném ohledu postarat sama o sebe. To souvisí s vývojem mozku, který je v době těhotenství a pak v prvních třech letech života, neuvěřitelně rychlý. Kdyby měl být mozek dítěte před porodem vyvinutější, neprošla by hlavička pánví matky.

Proto se někdy o prvním roce po porodu mluví jako o externí děloze, dítě nadále potřebuje svoji matku u sebe, aby se mohlo zdravě vyvíjet, dále prožívá sebe jako součást své matky, kterou dobře zná. Symbiotický vztah mezi matkou a dítětem pokračuje dál.

 „Výzkumy ukazují, že dítě rozezná svou matku již v prenatálním období. Pozná její hlas, vůni, tlukot jejího srdce. Tyto již důvěrně známé vjemy si po narození, spojí s její tváří a s jejími dotyky.
Co se stane, když je dítě od své matky odděleno? Ukazuje se, že toto oddělení sebou nevyhnutelně přináší bolest, obzvláště je-li separace velmi raná, tj. adoptivní péče začíná ihned po narození.“
(Callaghan & Richardson, 2011 – uvedeno v knize od J. Baylina a D. Hughese The Neurobiology

of Attachment-Focused Therapy, 2016).

Vztah mezi matkou a dítětem je ten nejsilnější vztah, který v životě poznáme. Co tedy dítě prožívá, pokud ho biologická matka opustí po porodu nebo v prvních měsících jeho života? Pro dítě je to zcela nenahraditelná ztráta. Ztrácí část sebe, bez matky je nekompletní. Tato ztráta je závažná, hluboká, navíc ve věku dítěte, kdy nemá šanci se s ní vyrovnat. Bez matky se dítě cítí ohrožené, svět vnímá jako nebezpečný.

Pokud v tuto chvíli nastoupí na místo biologické matky náhradní matka, pro dítě je to zcela cizí osoba. Nezná ji, má jiný hlas, jinou vůni, jiné pohyby, žije v jiném prostředí. Navíc v tuto chvíli dítě prožívá velký stres díky ztrátě, kterou akutně zažilo, v reakci na to jsou spuštěny obranné mechanismy těla. Vnitřně náhradní matku odmítá, potřebuje svoji biologickou matku.

Samozřejmě adaptabilita člověka je obrovská a tedy časem si dítě na náhradní matku přivykne a v mnoha případech u ní začne vnímat bezpečí a jistotu, které pro svůj další zdravý vývoj potřebuje.

Nicméně ztráta biologické matky – tedy primární zranění, které děti vyrůstající v adopci zažily, zůstává v nevědomé, v tzv. implicitní paměti dítěte. Jak již víme, prožité trauma je zaznamenáno v těle (Van der Kolk – Tělo sčítá rány, Peter Levin – Probouzení tygra atd.), mnohé mechanismy těla i mozku jsou touto ztrátou ovlivněny. V následujících letech dítěte se toto nezpracované trauma může projevovat úzkostí, zvýšeným strachem z opuštění, depresí, vnitřní bolestí, nižší frustrační tolerancí, agresí, problémy ve vztazích apod.

V prvních letech života nevnímá dítě tuto ztrátu vědomě. Přesto se ztráta může objevovat skrze projevy, jako jsou například nejistota, separační úzkost, zhoršená regulace afektů, problémy s přijímáním potravy, se spánkem a jiné.  

V předškolním věku a raně školním věku si dítě již uvědomuje ztrátu biologické matky a vědomě se touto ztrátou začíná zabývat. V tuto chvíli je důležité, zda dítě má možnost se svými rodiči o svých pocitech mluvit a zda jsou jeho pocity přijímány a nikoliv popírány. Pokud jsou adoptivní rodiče otevření, rozumí tomu, co dítě prožívá a jsou schopni empaticky pocity dítěte přijímat, dítě podporu přijímá a má prostor se svými pocity vyrovnat. Pokud rodiče pocity dítěte odmítají, popírají, či nevnímají, dítě se vnímá jako divné, osamocené, neadekvátní a tyto pocity s ním zůstávají i v pozdějším věku.

Jde vlastně o truchlící proces, kdy se dítě vypořádává s vědomou ztrátou biologické rodiny. Některé děti reagují na uvědomění si opuštění změnou v chování. Mohou začít atakovat adoptivní rodiče, tzv. „zkoušet“ jejich trpělivost, zjišťovat, zda ho neopustí. Někdy se objevuje agresivní chování dítěte, a to nejen vůči náhradním rodičům, ale také vůči ostatním, kteří přichází s dítětem do kontaktu. Dítě tak reaguje na ztrátu své biologické rodiny, na vnitřní bolest, kterou cítí a na strach z dalšího opuštění.

"To, že jsem byl svými adoptivními rodiči chtěný, se nedá srovnat s tím, že jsem byl nechtěný svou biologickou matkou." Ať už toto odloučení nazýváme odevzdáním nebo zřeknutím se, dítě ho prožívá jako opuštění. (N. Verrier – The Primal Wound 2007)

Opakovaně se setkávám s adoptivními rodiči starších dětí, kteří vyprávějí, jak jejich dítě v předškolním či raně školním věku mělo období, kdy hodně plakalo. Někdy i sdělovalo, že se mu stýská po biologické mamince (přestože ji nikdy nevidělo). Rodiče se většinou snažili dítě rozveselit a od myšlenek na biologickou matku odvést. Zpětně jim dochází, že pouze ztrátu svého dítěte zatlačili pod povrch, aby nebyla vidět, ale v dalších letech se v různých projevech dítěte dále objevovala.

Reakce těchto rodičů zcela odpovídá tomu, s čím se desítky let pracovalo v rámci adopce: dítě si opuštění matkou nepamatuje, tedy pro něj nic závažného neznamená. Jednoduché vysvětlení adopce stačí: „Tvoje maminka se o tebe nemohla postarat, ale my jsme tvoji rodiče již napořád, milujeme tě a budeme tě milovat.“

Nyní, když víme, jak významný vztah v době těhotenství se mezi dítětem a matkou vytvořil, musíme začít přemýšlet jinak. Dítě žilo 40 týdnů s osobou, s níž je biologicky, geneticky spřízněno, je s ní spojeno psychologicky, citově a duchovně, a sdílí stejné kořeny. Navíc dítě skutečně zažilo, že ho biologická matka nechala samotné, případně ho předala cizím lidem. To že mu bylo jen pár dní nebo pár minut, na tom nic nemění, jeho tělo, mozek, nervová soustava si to pamatuje.

Informace o adopci tak není pro děti pouhou teorií, kterou skrze vysvětlení pochopí a přijmou, je to reálná zkušenost, díky které mají a měly protichůdné, opakující se pocity, které jsou plně legitimní. Tyto pocity jsou jejich reakcí na primární zranění.

Častou obrannou reakcí na tyto pocity je jejich potlačení. Napomáhá adoptovaným vyhnout se bolesti, kterou tyto pocity přinášejí. Je to přirozené, nicméně z dlouhodobého hlediska zřejmě nevýhodné, neumožňuje to dané zranění zpracovat. Jak říká Daniel Siegel ve své knize Vnitřní nazírání – Není tak důležité, jak velké trauma je, ale zda a jak se o něm mluví.

 

Jak dětem pomoci se zvládnutím primárního zranění?

Zkušenost každého jednotlivce je velmi odlišná a schopnost organismu vyrovnat se s traumaty je veliká. Prioritou by mělo být poskytnutí podpory, kterou adoptovaní potřebují k tomu, aby se vyrovnali se svým traumatem a díky tomu mohli naplno rozvíjet svůj potenciál.

Základem zcela jistě je, aby měli adoptivní rodiče (a pokud možno i blízké okolí) o dopadu primárního zranění dostatek informací. V českém jazyce jde zatím spíše o články, v anglickém jazyce je k dispozici řada vhodné literatury. Dalším krokem je nepopírat bolest a zranění, které si dítě přináší, ale skrze empatii pomáhat tuto bolest dítěti zpracovat a projít. Dítě tak nezůstává se svou bolestí samo, má v rodiči průvodce, který ho citlivě a láskyplně doprovází.

Pokud se rodičům bude zdát, že smutek, úzkosti, či strachy jsou vážnější, mohou vyhledat odbornou pomoc, nejlépe terapeuta, který má zkušenosti s dětmi v adopci.

Primární zranění je bolestivé a závažné, ale zároveň platí, že každý adoptovaný ho prožívá jinak. Zcela jistě jsou i tací, kteří opuštění biologickou matkou jako ztrátu nezažívají.  Nicméně jako rodiče přijatých dětí bychom měli o hloubce této ztráty vědět a být citliví a vnímavý pro potřeby našich dětí.

Petra Pávková, březen 2022

Doporučené knihy:

  • Baylin J., Hughes D.: The Neurobiology of Attachment-Focused Therapy, 2016
  • Brodzinsky, D. M. et al. Being Adopted. Anchor Books. 1993
  • Kolk B.: Tělo sčítá rány, Jan Melvil, 2021
  • Levine, P.: Probouzení tygra, Maitrea, 2011
  • Lifton B. J.: Journey of the Adopted Self, HarperCollins Publishers, 1994
  • Siegel, D.: Vnitřní nazírání
  • Soll J., Adoption Healing, Gateway Press, 2005
  • Verrier, N.,N.: The Primal Wound, Gateway Press 2009, (13. vydání) 

Internetové články a videa česky

Internet články, videa anglicky

 

Úvod

Byli jste adoptováni a zvažujete vyhledání svých rodičů?
Touží Vaše adoptované dítě poznat své biologické rodiče?

Odborná pomoc při kontaktování biologických rodin pro adoptované

Podpora při kontaktu s biologickými rodiči

Odborné poradenství pro adoptivní rodiny a dospělé, kteří byli adoptováni

 

ÚvodMají právo adoptovaní vědět,
kdo jsou jejich vlastní rodiče?

 

Každé adoptované dítě či dospělý si klade otázky:

„Kdo jsou moji biologičtí rodiče?“,

„Jak vypadají?“,

„Proč mě tenkrát opustili?“,

„Jsem jim podobný?“,

„Co mám po rodičích za vlastnosti, nemoci?“.

 

Lidé mají často obavy z toho, co zjistí, či z toho, jak vyhledání biologických rodičů ovlivní jejich vztah s adoptivními rodiči.

Profesionální pomoc při kontaktování příbuzných omezí úzkost a strach hledajících i těch, kteří jsou následně kontaktováni.

 

Možnost potkat svou biologickou matku či otce nebo i další příbuzné vždy napomůže k lepšímu porozumění tomu, kdo jsem, odkud pocházím.

Většina adoptovaných, kteří měli možnost poznat své biologické příbuzné, zažije úlevu z toho, že se prázdná místa zaplnila a otázky se zodpověděly.

Někdy se nové vztahy mohou i prohloubit a stanou se součástí života. Jindy jde o jednorázová setkání a pak už jde každý dál svou vlastní cestou.

 

Právo znát své biologické rodiče je jedním ze základních práv člověka.

(Úmluva o právech dítěte, čl. 7 a 8, 1989)

 

 



Created with CMS RedAks v.2.0

počkejte prosím...počkejte prosím...