Pro radost nám i vám, a především pro naše děti, jsme se rozhodli vydat Medvídka Mojka jako klasickou dětskou knížku v tvrdé vazbě. Dětem se bude lépe listovat a kniha déle vydrží.

Knížku budeme distrubuovat pouze přes naše stránky a na základě osobní domluvy, aby byla finančně dostupná. Cena knihy bude 100 Kč plus dopravné.

Doufáme, že knížka bude vytištěná někdy v druhé půlce ledna 2023, do té doby je možné se zaregistrovat níže a my vás o vydání budeme informovat.

Více informací najdeš zde.

Všichni adoptivní rodiče se potýkají s tím, jak označovat biologickou matku dítěte, jak o ní mluvit. Není to jednoduché, většinou ji neznají a informací je málo. Navíc mluvit o ni jako o mamince, může vyvolávat složité pocity. Setkala jsem se s mnoha variantami, od těch laskavých – maminka Olinka, bříšková maminka, přes neutrální – biologická mamka, až po označení přinejmenším sporné – paní, co tě porodila.

Sama vím, že není jednoduché najít správné označení, navíc mám zkušenost, že děti v průběhu svého vývoje samy vztah k biologické matce různě přehodnocují a tím se mění i způsob, jak o ní mluví. Ovšem zcela rozhodující je, jak o biologické matce mluví adoptivní rodiče a jaký k ní mají postoj. Pokud se rodič hůře vyrovnává se svým náhradním rodičovstvím, a sám neví, jak o biologické matce mluvit, může biologickou matku označovat jakkoliv, třeba i velmi mile, ale dítě stejně vnímá nejistý či odsuzující tón hlasu, mimiku a další neverbální sdělení, které rodič projevuje.

Pojďme se podívat na to, jak přijaté dítě svou matku vnímá. Děti v náhradních rodinách jsou děti, které mají dva páry rodičů, přesněji mají biologickou matku a otce, a jednoho či dva náhradní rodiče.  To je realita, kterou adoptované děti žijí, bez ohledu na to, zda jejich adoptivní rodiče tuto realitu přijímají. Nedá se to zrušit, dá se to jen popírat a to dětem nepomůže. Potřebují se s tím vyrovnat, což není jednoduché a to ani při plné podpoře náhradních rodičů. Pokud děti podporu nemají a jsou na to samy, rozjede se jejich fantazie na plno. „Co když je mou mámou ta krásná herečka? Věk odpovídá, je mi podobná. Třeba si mě nemohla nechat, protože se musela věnovat hraní.“  „Co když je to tahle bezdomovkyně, co jí opilou denně potkávám u nádraží?“ Děti se rozhlíží okolo sebe a hledají. Je to zcela přirozené, všichni okolo nich své matky znají, ony je také chtějí znát.

Zde se zase vracíme k postoji adoptivních rodičů k matce. Ten určuje, jak dítě bude o matce přemýšlet. Zda ji bude vnímat pozitivně, jako mámu, která si přála pro dítě to nejlepší, nebo naopak negativně – jako osobu, která nezvládala vlastní život a nezodpovědně přivedla na svět dítě, o které se nebyla schopna postarat.

Dítě předškolní či raně školní přebírá označení pro biologickou matku od svých náhradních rodičů, samo situaci rozumí jen tak, jak o ní náhradní rodiče mluví.

Později už si dítě vytváří vlastní pohled na biologickou matku, základem je stále postoj adoptivních rodičů, ale přibývá vlastní porozumění světu a snaha se s nelehkým tématem nepřítomné matky vyrovnat. Pokud dítě nemá možnost získat přesnější informace, fotku, s matkou se nepozná, v průběhu puberty se s tématem biologické matky složitě vyrovnává – od fantazijních představ dokonalé maminky až po zlobu a odpor k ní, bez ohledu na to, jaký příběh za opuštěním byl. Dítě ten příběh nezná. Mnoho dětí se v období puberty pokusí s matkou spojit, a pokud ví, že si to adoptivní rodiče nepřejí, udělá to za jejich zády.

Označení "paní co tě porodila" zní odtažitě, stroze, nelaskavě. Copak bychom se sami chtěli narodit nějaké paní? Kdo jsem, když jsem se narodil nějaké paní? Všichni se narodí maminkám, jen já nějaké paní… Vždyť s ní naše dítě strávilo devět měsíců, cítilo ji, vnímalo ji, bylo s ní dokonale propojené. Není to cizí paní. Ve většině případů je to žena, která byla bez podpory (kdyby měla podporu od partnera, rodičů, přátel, dítě by si s největší pravděpodobností nechala), žena, která sama měla život tak komplikovaný, že přestože si přála se o dítě postarat, nedokázala to.

„Dřív když rodiče oslovovali moji biologickou mámu: \'paní, co tě porodila\', tak mě to vůbec nevadilo a používala jsem toto oslovování sama. Vím, že když mi bylo asi šest, a někomu jsem se zmínila o tom, že jsem adoptovaná a oni reagovali, že mám tedy nevlastní rodiče, tak jsem jim to hodně vyvracela. Teď už to mám jinak a vím, že moje biologická máma je taky máma. Ale dodnes o biologické mámě před moji adoptivní mluvím jako o paní co mě porodila, protože mám strach, že moje adoptivní máma z toho bude smutná.“
(adoptovaná dívka, sama vyhledala biologickou matku v 16 letech)

Já sama jsem adoptivní mámou a o matce mé dcery jsme mluvili jako o mamce Anně. Když jí dcera v 8 letech poznala, nebyla schopná ji takto oslovovat (ani ji samozřejmě nikdo nenutil) a oslovení se vyhýbala. Když dospěla, jednou za mnou přišla a řekla: „Mami, já už vím, že mám jen jednu maminku, tebe.“ Dokonce si už o ni nepřála mluvit jako o mamce. To vycházelo z toho, že byť se se svou biologickou matkou viděla jen párkrát, cestu si k ní nenašla. Na rozdíl od biologického táty, který už navěky pro ni bude táta, i když jednoho, toho adoptivního, už má.

Jak tedy označovat biologickou matku našeho dítěte? Jak dítěti pomoci vyrovnat se s tím, kdo jsou jeho biologičtí rodiče? Dítě potřebuje pravdu. Pokud ji neznáte, je vhodné si ji zjistit. Jaký je přesný příběh biologické matky? Proč o dítě nemohla pečovat? Proč jí nikdo nepomohl? Co způsobilo, že skončila na drogách? Kde byl otec dítěte? Jakou byl podporou? Jak se matka cítila v době těhotenství? A mnoho dalších otázek, jejichž odpovědi dítě potřebuje. Doporučuji se po tom pídit už v době přijímání dítěte, ptejte se všech, kteří mohou něco vědět. Pokud už dítě máte doma pár let, bude vhodnější požádat o pomoc doprovázející pracovnici a pokud ji nemáte, tak sociální pracovnici na OSPOD, kam dítě patřilo. Je možné, že narazíte na neporozumění. Bohužel stále je v systému péče o ohrožené děti řada lidí, kteří mají pocit, že adoptované děti nepotřebují vědět vše, natožpak pravdu. Tak to nevzdávejte.

Pokud je to možné, je dobré ve vhodný okamžik umožnit dítěti jednorázové potkání s biologickou matkou. Doporučuji, aby takové setkání bylo vždy asistované a připravené odborníkem. Dítěti se díky tomuto setkání mnohé v hlavě usadí a nemusí již více řešit mnoho nejasných otázek. No a pak už jen důvěřujte svému dítěti a buďte otevřeni mu naslouchat. Povídejte si s ním o všem, co ho zajímá a co právě teď řeší. Možná Vás překvapí, v jaký okamžik se otázky jeho vlastní identity otevírají např. při kupování botiček, při prohlížení v zrcadle. Komu jsem podobná? Po kom mám nohu? Buďte otevření hledat pravdivé odpovědi, Nevymýšlejte si. Nehodnoťte postoj dítěte (a to, i když se na biologickou matku hněvá), ale poslouchejte a přijímejte jeho pocity a buďte mu podporou na jeho cestě. Vaše dítě s vaší pomocí se zorientuje a bude mít možnost stavět vlastní identitu na pravdě.

Petra Pávková, prosinec 2022

Sedím před skříní v bytě pěstounky a uvnitř je 10 letý Zbojník, kterému jsem právě sdělila, že dnes ho převezeme do ústavu. Jsem doprovázející pracovnicí této rodiny. Je 7 hodin ráno, vyrážela jsem v 6, abych byla u Zbojníka včas, než půjde do školy a řekla mu, co včera přinesl v papírech soudní vykonavatel. Pěstounka je vedle v kuchyni a už nemá sílu. Je to pěstounka na přechodnou dobu, tedy na rok. Zbojník je u ní dnes přesně rok.

Zbojník pláče bolestí a zoufalstvím. Všichni jsme si mysleli, že se bude zlobit a na sdělení o ústavu zareaguje bojem a agresí. Ale pláče a já se snažím být s ním, tichem, slovy, oči už mě pálí taky.

Rok bojovala sociální pracovnice, aby to dopadlo dobře. Aby nebyl svěřen zpět k matce, která pokračovala ve svém způsobu života, drogy, žádná léčba, život v chaosu a aby se našla dlouhodobá pěstounská rodina. Zbojník by se tak měl možnost uzdravit a naučit se žít dobrý život.

Já doprovázím pěstounku a pomáhám Zbojníkovi chápat, co se děje. Devět let strávil s mámou, co mámou být neuměla. Sama prožila šíleně dětství a asi doufala, že je dobrou mamkou, ale co je to být dobrou mamkou vůbec netušila. Když jí bylo špatně a vzala si moc drog, Zbojník se o ni staral. Do školy ho příliš neposílala, ráno většinou vyspávala. Když jí bylo líp, tak s ní bylo veselo. Když jí bylo hůř, tak byl Zbojník partnerem, ne dítětem.

Když přišel k pěstounce, bylo mu 9 let. Nikdy nezažil normální rodinu, řád, povinnosti, bezpečnou lásku. U pěstounky to má, což ho vyvádí z míry. Nezná to, bojí se toho, tak postupně začíná být Zbojníkem. Zkouší pěstounku, co vydrží. Vbíhá pro legraci do silnice pod auta, počůrá se a všem ukazuje počůrané kalhoty, říká, že zabije vnučku pěstounky. Pěstounka mu dává pevné hranice a drží (je). Často konzultujeme, jak dál. Zbojník dělá pokroky, díky pěstounce umí pojmenovávat, co cítí, jen zatím nedokáže ovládat své výbuchy vzteku a zvláštní chování. Problémy jsou ve škole i doma.

Pěstounka je zkušená. Už pečovala o různé děti. Ale tohle je moc a hlavně to trvá dlouho. Začíná mít pocit, že to dělá Zbojník schválně, že by se mohl víc snažit apod. Nakonec už se jen těší, kdy to skončí. Úplně jí rozumím, neuměla bych to líp. Dostala se do tzv. zablokované péče. To se stává náhradním rodičům, jejichž děti jsou hodně náročné. Vydržet denně jeho ataky, zlobu. Chtělo by to aspoň být ve dvou. Cítí se sama, podporu má jen ve mně, ale já s ní nemůžu bydlet. Jen občas přijet či zavolat.

Zbojník otvírá trošinku skříň, to něco znamená, podávám mu dovnitř ruku, hned se jí chytne. Přisunu se, skříň se otevře a najednou je u mě v náručí. Naříká, zoufá si, moc to bolí. Těšil se do nové rodiny, proč to soudkyně zavrhla? Nevím a tak pláču s ním. Kapesník nemáme tak jsme unudlaní a zoufalí. Tolik zpráv k soudu jsem napsala, tolikrát jsem o tom se všemi důležitými lidmi mluvila. Já vlastně mohla bojovat, ale Zbojník ne. A tak se Zbojníkem stal. Když zjistil, že může bojovat proti pěstounce, může ji neposlouchat, ignorovat. Pak začal bojovat ještě proti spolužákům a učitelům. Stal se z něj Zbojník, neměl jinou možnost.

Nakonec se uklidní a jdeme s pěstounkou balit. Slíbila jsem, že pojedu s nimi, tak jsem s nimi i u předání do děcáku. Zbojník nepláče, je statečný. Já bych brečela. Třetí věta sociální pracovnice: „Tady nikomu nebudeš ubližovat, my si tě pohlídáme.“ Psycholožka při příchodu do místnosti vůbec Zbojníka nepozdravila a pak si ho odvedla vedle, že si s ním popovídá. Ani jedna nebyla schopna vnímat, jak je vyděšený. A my už jsme mu nemohly pomoci.

Zlobím se na soudkyni, která se striktně držela práva, které bylo proti nadřazeným právům dítěte. Dítě nesmí být přesunuto z přechodné pěstounské rodiny do další přechodné rodiny. Jenže další přechodná rodina byla připravena. Zbojníkovi se moc líbila, byl tam silný táta a milá máma. Moc tam chtěl. Oni chtěli jeho. Dlouhodobou pěstounskou péči jsme neměli.

Dlouhodobí pěstouni nejsou. A když se občas nějací objeví, většinou žádají o děti do 3 let. Stát už dávno měl udělat pořádnou kampaň, ale k ničemu nedošlo.

Soudkyně řekla, že z dítěte neudělá baťůžkáře, který bude chodit z rodiny do rodiny. To ale my také nechtěli. Jen jsme potřebovali dát zbojníkovi rok v dobré rodině, kde byla naděje, že udělá velký kus cesty za uzdravením a pak by se mohla najít dlouhodobá pěstounská rodina.

Právo nezná zřejmě výjimky. I když hledíc na různé kauzy, bych řekla, že se cestička vždy najde, ale musí se chtít.

Zbojník tedy skončil v děcáku. Možnost na uzdravení zde je nulová. Najít rodinu pro dítě z ústavu je také nulová.

Jak se cítí? Je opuštěný, zrazený, smutný a už se začíná zlobit. Vše, co mu do teď fungovalo, skončilo. Pokud nepřijde zázrak, nemá naději. Přitom stačilo málo, jen se víc snažit a víc chápat co dané rozhodnutí znamená.

Také mě napadá, jak mohou soudci rozhodovat o dětech, které nikdy neviděli. To je přeci nemožné. Vědí to? Proč si je nevyslechnou. Zbojník by rád řekl, co chce. Chtěl jen do rodiny, kde ho chtěli a ta zázračně byla. Chyběla jen odvaha soudkyně hledat nové cesty. A tak je konec. Možná se za pár let dozvíme, jak to dopadlo. Bojím se toho.

Dovětek: Tento příběh se odehrál před 3 lety, jak se daří Zbojníkovi nevím, ale myslím na něj často.

Petra Pávková prosinec 2022