Pokud chceme porozumět adoptovaným, potřebuje vědět, co je tzv. primární zranění. Poprvé se tomuto tématu intenzivně věnovala terapeutka a zároveň adoptivní matka Nancy Verrier ve své knize The Primal Wound (vyšla v roce 1992 a dále vychází v nových reedicích). Od vydání této knihy se termín „primární zranění“ vžil v odborné literatuře a kniha se pravidelně cituje jako jedna z nejdůležitějších pro porozumění adopci.

Kdyby mi někdo řekl, když jsme si na Štědrý den roku 1969 přivezli domů naši třídenní dceru, že výchova adoptovaného dítěte bude jiná než výchova biologického dítěte, tak bych se mu, jako každý nový a nadšených adoptivní rodič, vysmála a řekla: "Samozřejmě, že to nebude jiné! Co může malé dítě vědět? Budeme ji milovat a poskytneme jí báječný domov."  Moje víra byla, že láska zvítězí nad vším. Ale nebyla jsem připravena na to, že pro nás bude snazší dát dceři lásku než pro ni samotnou naši lásku přijmout. (N. Verrier: The Primal Wound)

Díky neustále novým výzkumům v oblasti neurobiologie je v současnosti řada závěrů Nancy Verrier dokázána, stále více také víme o vývojovém traumatu a jeho následcích. To vše nám pomáhá mnohem hlouběji porozumět tomu, co dítě v adopci prožívá a skrze to i nacházet cesty, jak dítě podpořit.

 

Co je primární zranění?

Primárním zraněním je nazývána ztráta biologické matky v raných letech života dítěte. Vztah mezi dítětem a matkou se rozvíjí po celých devět měsíců těhotenství, dítě v průběhu těhotenství svou matku důvěrně zažívá a ke konci těhotenství jí již svými smysli i vnímá. Zná její hlas, tlukot srdce, zvuky prostředí, kde matka žije, poznává stejné chutě, sdílí její psychické rozpoložení a skrze plné propojení s matkou vnímá to, co ona sama.

Toto úzké propojení pokračuje i dále po porodu. Jako lidé se vlastně rodíme předčasně. Malá miminka nejsou schopná se v žádném ohledu postarat sama o sebe. To souvisí s vývojem mozku, který je v době těhotenství a pak v prvních třech letech života, neuvěřitelně rychlý. Kdyby měl být mozek dítěte před porodem vyvinutější, neprošla by hlavička pánví matky.

Proto se někdy o prvním roce po porodu mluví jako o externí děloze, dítě nadále potřebuje svoji matku u sebe, aby se mohlo zdravě vyvíjet, dále prožívá sebe jako součást své matky, kterou dobře zná. Symbiotický vztah mezi matkou a dítětem pokračuje dál.

 „Výzkumy ukazují, že dítě rozezná svou matku již v prenatálním období. Pozná její hlas, vůni, tlukot jejího srdce. Tyto již důvěrně známé vjemy si po narození, spojí s její tváří a s jejími dotyky.
Co se stane, když je dítě od své matky odděleno? Ukazuje se, že toto oddělení sebou nevyhnutelně přináší bolest, obzvláště je-li separace velmi raná, tj. adoptivní péče začíná ihned po narození.“
(Callaghan & Richardson, 2011 – uvedeno v knize od J. Baylina a D. Hughese The Neurobiology
of Attachment-Focused Therapy, 2016).

Vztah mezi matkou a dítětem je ten nejsilnější vztah, který v životě poznáme. Co tedy dítě prožívá, pokud ho biologická matka opustí po porodu nebo v prvních měsících jeho života? Pro dítě je to zcela nenahraditelná ztráta. Ztrácí část sebe, bez matky je nekompletní. Tato ztráta je závažná, hluboká, navíc ve věku dítěte, kdy nemá šanci se s ní vyrovnat. Bez matky se dítě cítí ohrožené, svět vnímá jako nebezpečný.

Pokud v tuto chvíli nastoupí na místo biologické matky náhradní matka, pro dítě je to zcela cizí osoba. Nezná ji, má jiný hlas, jinou vůni, jiné pohyby, žije v jiném prostředí. Navíc v tuto chvíli dítě prožívá velký stres díky ztrátě, kterou akutně zažilo, v reakci na to jsou spuštěny obranné mechanismy těla. Vnitřně náhradní matku odmítá, potřebuje svoji biologickou matku.

Samozřejmě adaptabilita člověka je obrovská a tedy časem si dítě na náhradní matku přivykne a v mnoha případech u ní začne vnímat bezpečí a jistotu, které pro svůj další zdravý vývoj potřebuje.

Nicméně ztráta biologické matky – tedy primární zranění, které děti vyrůstající v adopci zažily, zůstává v nevědomé, v tzv. implicitní paměti dítěte. Jak již víme, prožité trauma je zaznamenáno v těle (Van der Kolk – Tělo sčítá rány, Peter Levin – Probouzení tygra atd.), mnohé mechanismy těla i mozku jsou touto ztrátou ovlivněny. V následujících letech dítěte se toto nezpracované trauma může projevovat úzkostí, zvýšeným strachem z opuštění, depresí, vnitřní bolestí, nižší frustrační tolerancí, agresí, problémy ve vztazích apod.

V prvních letech života nevnímá dítě tuto ztrátu vědomě. Přesto se ztráta může objevovat skrze projevy, jako jsou například nejistota, separační úzkost, zhoršená regulace afektů, problémy s přijímáním potravy, se spánkem a jiné.  

V předškolním věku a raně školním věku si dítě již uvědomuje ztrátu biologické matky a vědomě se touto ztrátou začíná zabývat. V tuto chvíli je důležité, zda dítě má možnost se svými rodiči o svých pocitech mluvit a zda jsou jeho pocity přijímány a nikoliv popírány. Pokud jsou adoptivní rodiče otevření, rozumí tomu, co dítě prožívá a jsou schopni empaticky pocity dítěte přijímat, dítě podporu přijímá a má prostor se svými pocity vyrovnat. Pokud rodiče pocity dítěte odmítají, popírají, či nevnímají, dítě se vnímá jako divné, osamocené, neadekvátní a tyto pocity s ním zůstávají i v pozdějším věku.

Jde vlastně o truchlící proces, kdy se dítě vypořádává s vědomou ztrátou biologické rodiny. Některé děti reagují na uvědomění si opuštění změnou v chování. Mohou začít atakovat adoptivní rodiče, tzv. „zkoušet“ jejich trpělivost, zjišťovat, zda ho neopustí. Někdy se objevuje agresivní chování dítěte, a to nejen vůči náhradním rodičům, ale také vůči ostatním, kteří přichází s dítětem do kontaktu. Dítě tak reaguje na ztrátu své biologické rodiny, na vnitřní bolest, kterou cítí a na strach z dalšího opuštění.

"To, že jsem byl svými adoptivními rodiči chtěný, se nedá srovnat s tím, že jsem byl nechtěný svou biologickou matkou." Ať už toto odloučení nazýváme odevzdáním nebo zřeknutím se, dítě ho prožívá jako opuštění. (N. Verrier – The Primal Wound 2007)

Opakovaně se setkávám s adoptivními rodiči starších dětí, kteří vyprávějí, jak jejich dítě v předškolním či raně školním věku mělo období, kdy hodně plakalo. Někdy i sdělovalo, že se mu stýská po biologické mamince (přestože ji nikdy nevidělo). Rodiče se většinou snažili dítě rozveselit a od myšlenek na biologickou matku odvést. Zpětně jim dochází, že pouze ztrátu svého dítěte zatlačili pod povrch, aby nebyla vidět, ale v dalších letech se v různých projevech dítěte dále objevovala.

Reakce těchto rodičů zcela odpovídá tomu, s čím se desítky let pracovalo v rámci adopce: dítě si opuštění matkou nepamatuje, tedy pro něj nic závažného neznamená. Jednoduché vysvětlení adopce stačí: „Tvoje maminka se o tebe nemohla postarat, ale my jsme tvoji rodiče již napořád, milujeme tě a budeme tě milovat.“

Nyní, když víme, jak významný vztah v době těhotenství se mezi dítětem a matkou vytvořil, musíme začít přemýšlet jinak. Dítě žilo 40 týdnů s osobou, s níž je biologicky, geneticky spřízněno, je s ní spojeno psychologicky, citově a duchovně, a sdílí stejné kořeny. Navíc dítě skutečně zažilo, že ho biologická matka nechala samotné, případně ho předala cizím lidem. To že mu bylo jen pár dní nebo pár minut, na tom nic nemění, jeho tělo, mozek, nervová soustava si to pamatuje.

Informace o adopci tak není pro děti pouhou teorií, kterou skrze vysvětlení pochopí a přijmou, je to reálná zkušenost, díky které mají a měly protichůdné, opakující se pocity, které jsou plně legitimní. Tyto pocity jsou jejich reakcí na primární zranění.

Častou obrannou reakcí na tyto pocity je jejich potlačení. Napomáhá adoptovaným vyhnout se bolesti, kterou tyto pocity přinášejí. Je to přirozené, nicméně z dlouhodobého hlediska zřejmě nevýhodné, neumožňuje to dané zranění zpracovat. Jak říká Daniel Siegel ve své knize Vnitřní nazírání – Není tak důležité, jak velké trauma je, ale zda a jak se o něm mluví.

 

Jak dětem pomoci se zvládnutím primárního zranění?

Zkušenost každého jednotlivce je velmi odlišná a schopnost organismu vyrovnat se s traumaty je veliká. Prioritou by mělo být poskytnutí podpory, kterou adoptovaní potřebují k tomu, aby se vyrovnali se svým traumatem a díky tomu mohli naplno rozvíjet svůj potenciál.

Základem zcela jistě je, aby měli adoptivní rodiče (a pokud možno i blízké okolí) o dopadu primárního zranění dostatek informací. V českém jazyce jde zatím spíše o články, v anglickém jazyce je k dispozici řada vhodné literatury. Dalším krokem je nepopírat bolest a zranění, které si dítě přináší, ale skrze empatii pomáhat tuto bolest dítěti zpracovat a projít. Dítě tak nezůstává se svou bolestí samo, má v rodiči průvodce, který ho citlivě a láskyplně doprovází.

Pokud se rodičům bude zdát, že smutek, úzkosti, či strachy jsou vážnější, mohou vyhledat odbornou pomoc, nejlépe terapeuta, který má zkušenosti s dětmi v adopci.

Primární zranění je bolestivé a závažné, ale zároveň platí, že každý adoptovaný ho prožívá jinak. Zcela jistě jsou i tací, kteří opuštění biologickou matkou jako ztrátu nezažívají.  Nicméně jako rodiče přijatých dětí bychom měli o hloubce této ztráty vědět a být citliví a vnímavý pro potřeby našich dětí.

Petra Pávková, březen 2022

Doporučené knihy:

• Baylin J., Hughes D.: The Neurobiology of Attachment-Focused Therapy, 2016
• Brodzinsky, D. M. et al. Being Adopted. Anchor Books. 1993
• Kolk B.: Tělo sčítá rány, Jan Melvil, 2021
• Levine, P.: Probouzení tygra, Maitrea, 2011
• Lifton B. J.: Journey of the Adopted Self, HarperCollins Publishers, 1994
• Siegel, D.: Vnitřní nazírání
• Soll J., Adoption Healing, Gateway Press, 2005
• Verrier, N.,N.: The Primal Wound, Gateway Press 2009, (13. vydání) 

Internetové články a videa česky

• Ludmila Cyblová: Bolest nechtěných, Jakou zátěž si do života nese člověk, kterého se zřekli jeho biologičtí rodiče?, článek na portálu psychologie.cz, https://psychologie.cz/bolest-nechtenych/
• Rozhovor s Davidem Linartem, 2021, https://www.facebook.com/HateFreeCulture/videos/193634992658065 
• Rozhovor s Terezou Kratochvílovou - https://www.youtube.com/watch?v=OTfQavUL6-8&t=1583s

Internet články, videa anglicky

• The Voices of Adoptees, 2021, October, PAC
  https://www.youtube.com/watch?v=eO8-bnkyyKI
• The Unacknowledged Grief of Adoption, 2021
  Neuznaná hluboká bolest adopce
  https://www.youtube.com/watch?v=OT8cdGvaNgg
• The Trauma of Relinquishment - Adoption, Addiction and Beyond, 2021
  Trauma na základě traumatu
  https://www.youtube.com/watch?v=3CW_GdFG1KY
• http://www.adopteeson.com/
• Is Adoption Trauma? Author of The Primal Wound Nancy Verrier - Trauma and Adoption Education, 2019
  https://www.youtube.com/watch?v=Sd1qX-gZZ2E

 

Tzv. otevřená adopce je nová forma adopce, která se stále více používá hlavně v USA (v roce 2012 bylo v USA již 95% adopcí s nějakým stupněm otevřenosti vůči biologickým rodičům). V této formě adopce má adoptivní rodina i biologická rodina informace o sobě navzájem a mají možnost být v kontaktu. Forma a četnost kontaktu je na vzájemné dohodě mezi oběma stranami (od posílání dopisů po osobní setkávání). Adoptivní rodiče mohou s biologickou matkou nebo rodiči podepsat tzv. Dohodu o kontaktu v adopci (Post-Adoption Contract nebo Open Adoption Agreement), kde je popsáno, jak bude kontakt konkrétně vypadat.

Otevřená adopce se začala rozvíjet v USA po roce 1970. V posledních letech se této formě adopce věnovalo mnoho výzkumů, které potvrzují, že je z psychologického hlediska zdravější formou adopce pro všechny členy tzv. triády adopce (dítě x adoptivní rodiče x biologičtí rodiče).

Otevřená adopce umožňuje adoptivním rodičům mít o biologické matce zdravotní i osobní informace, biologická matka má informace, jak dítě prospívá a dítě má možnost ptát se, dostávat pravdivé informace a v případě potřeby vidět biologickou matku či další příbuzné. Tato otevřenost způsobuje, že dítě vyrůstá s pravdivými informacemi a nemá tak prostor pro vytváření různých fantazijních představ o biologické matce (většina dětí řeší prioritně svou matku, otce většinou později). Děti, které vyrůstají bez možnosti znát pravdu o své matce, se utíkají do vlastních představ, fantazírují o tom, kým jejich matka může být, sní o tom, jak a kdy se s ní setkají. Tyto fantazie mohou být natolik silné, že odvádějí děti od prožívání vlastní reality.

Pokud má dítě informace o své matce nebo se s ní dokonce může občas stýkat, pomůže mu to lépe pochopit svou situaci, smířit se s adopcí, netrápit se svou odlišností od ostatních členů adoptivní rodiny. Pomůže mu to pochopit, kým je.

Děti, které hodně touží po tom, aby poznaly biologickou matku, mohou žít ve stavu určitého moratoria (Brodzinsky, Schechter, Henig, Being Adopted), kdy jen čekají, až konečně poznají svou biologickou matku a mají pocit, že život přijde potom. To může vážně ovlivňovat jejich vztah k adoptivním rodičům, ke kterým se obtížněji navazují.

Otevřená adopce přináší i výhody pro biologické matky. Pokud mohou poznat adoptivní rodiče svého dítěte a průběžně mají informace o dítěti, nemusí prožívat strach, jak se dítě má a jak je o něj pečováno.

Žijeme v nové době, kdy mnohé věci, které byly dříve tabu, jsou veřejně probírány a náhled na ně se mění. V České republice zatím forma otevřené adopce není a s největší pravděpodobností ani v nejbližší době nebude. Přesto už někteří osvícení adoptivní rodiče tuto potřebu svých dětí chápou a jsou ochotní je v tom podpořit.

Petra Pávková
12. 3. 2015

Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Open_adoption
Brodzinsky, D. M., Schechter, M. D., Henig R. M.: Beeing Adopted, Anchor Books 1992
Slaton, P.: Reunited, St. Martin Griffin, 2012
Eldridge, S.: Twenty Things Adopted Kids Wish Their Adoptive Parents Knew, 1999

 

Když se otázka položí takto, asi se leckdo z nás zastaví. O právech se v posledních desetiletích hodně mluví, kdekdo prosazuje nárok na leccos, od věcí vážných, až po hlouposti. Všeobecně se však soudí, že žijeme ve svobodné společnosti, tedy práva by se měla zachovávat a prosazovat.

Proto je zajímavé, že právě toto právo adoptovaných neexistuje, rozhodně ne u nás. My všichni můžeme vědět, kdo jsou naši rodiče, považujeme to za normální, adoptovaní nikoliv.

V novém občanském zákoníku (platném od roku 2014) je přelomová věta: „Osvojitel je povinen informovat osvojence o skutečnosti osvojení, jakmile se to bude jevit vhodným, nejpozději však do zahájení školní docházky.“ Nicméně dále se tomuto tématu zákoník nevěnuje, ani tomu, co se stane, když to adoptivní rodič neučiní a adopci dítěti zatají. A o tom, co má právo adoptované dítě vědět o svých biologických rodičích, zde není vůbec nic.

Adoptovaný, který dospěje, má sice právo nahlédnout do matriky a do spisu vedeného na úřadě v době adopce (pokud se najde), ale dozví se pouze jména, případně adresu rodičů z té doby. Zjištění současného jména a aktuální adresy je často téměř detektivní činností, která k tomu všemu nemusí být úspěšná.

Zákon obhajuje právo biologického rodiče nebýt kontaktován, což má ovšem dva háčky. Naprostá většina především matek, které své děti neměly v péči, zájem o kontakt má, jen má pocit, že na to nemá právo (v zahraničí jsou na toto téma výzkumy, já vycházím z vlastní desetileté zkušenosti). Druhý háček je v tom, že když tedy chráníme biologické rodiče, kdo chrání adoptované před tím, že vyrůstají bez znalosti svých kořenů, bez možnosti vědět, kým jsou?

V Úmluvě o právech dítěte (čl. 7 a 8) je napsáno, že každé dítě má právo znát své rodiče, má právo na zachování totožnosti, včetně státní příslušnosti, jména a rodinných svazků. Česká republika ratifikovala Úmluvu v roce 1991. Další zákony ji ale popírají.
Když bychom formulovali otázku jinak: “Je dobré, aby se adoptovaný dozvěděl, kdo jsou jeho vlastní rodiče?“, většina lidí v naší společnosti odpoví, že to raději ne, mohlo by mu to ublížit, kdoví, co by se dozvěděl, biologičtí rodiče stejně už na něj zapomněli, ať je rád, že má svoje rodiče a měl by být vděčný. Takový je často názor i nejbližších lidí adoptovaného, v prvé řadě adoptivních rodičů.

Ačkoliv většina adoptovaných by ráda věděla, kdo jsou jejich biologičtí rodiče a jaké jsou jejich kořeny, zákony ani názor společnosti a blízkých jim to neumožňuje. To vede k tomu, že sami usoudí, že na to právo nemají a do hledání se raději nepustí. Žijí pak s prázdným místem ve své historii i identitě, s nezodpovězenými otázkami včetně té základní: Kdo vlastně jsem?

Nejsem právník, ale tato situace mi připadá od podstaty protiprávní. Po světě je již řada zemí, které to pochopily a tuto protiprávnost ze svých zákonů odstranily. Existují tam dokonce státní organizace zaměřené na pomoc při vyhledání biologického příbuzného. V naší zemi se podařilo loni uzákonit alespoň právo adoptovaného vědět, že je adoptovaný, což je jinde samozřejmostí již desítky let.

Takže, když to sečtu a shrnu: ten kdo má tu smůlu a narodí se v rodině, kde se o něj nemůžou starat, nemá navíc právo vědět, kdo jsou jeho biologičtí rodiče a kým tedy je a když se náhodou pokusí něco zjistit, je označen za nevděčníka. Adoptovaní jsou v podstatě jediní v této společnosti, kterým je odmítáno znát svůj původ.

Petra Pávková
16. 1. 2015