S tímto “označením” jsem se setkala asi před dvěma měsíci.

Vždy jsem v sobě cítila takovou zvláštní prázdnotu a touhu znát něco, pro mě neznámého. Vlastně jsem byla uvnitř mrtvá. Tato prázdnota mě každým dnem více a více tížila. Jenže jak bojovat s něčím neznámým? Jak bojovat s něčím, když sami nevíte, co vám vlastně chybí? Co je to, co vás tak hrozně nechává vzadu, a vy i přes všechnu tu snahu se nemůžete posunout dál…?

Mohlo by to být vše jen kvůli tomu, že vyrůstáte v náhradní rodině? Proč by Vám mělo být smutno, po lidech co vás nechtěli? Je hrozně těžké žít, když sami nevíte, jak jste se dostali sem na svět. Všichni okolo vás vědí, odkud přišli a ví, kdo jsou jejich rodiče, jak se narodili, ale vy ne.

Toužíte znát odpovědi na tyhle otázky, ale není při vás člověk, který by je zodpověděl. I přes péči milujících náhradních rodičů, je ve vás ukryto dítě, které volalo svoji matku několik týdnu nebo měsíců a zažilo ztrátu nejdůležitější osoby ve svém životě. Tenhle pocit prázdnoty je možné nějakou dobu potlačovat. Většina lidí si myslí, že pro dítě není důležité znát své kořeny a znát pravdu.

Jenže ať vědomě, či nevědomě, dítě s těmito otázkami žije. Je pro něj neskutečně těžké začlenit se do rodiny, ve které se cítí, jakože tam nepatří. Sama si vzpomínám, že jako menší jsem měla chvilky, kdy jsem si říkala: „Co když jsem jiný člověk, než všichni ostatní? Co když se všichni na světě domluvili, že přede mnou budou mluvit jazykem, kterému rozumím, ale mezi sebou si povídají jiným jazykem, abych jim nemohla rozumět… Co když jsem člověk, co je někde, kam nepatří? Nečeká na mě někdo někde jiný? Jsem tu správně? Mohu tu zůstat?“

Vím, jak těžké rozhodnutí vyhledat svoji biologickou rodinu je. Bohužel většinou ani ti nejbližší vás nemusí podporovat. Mají pocit, že vám to zjištění kam patříte, může ublížit.

Ale musíme respektovat i naše náhradní rodiče. Pro ně to není také lehké. Starali se o nás celý život. Dali nám vše, co jen mohli a vy si najednou vzpomenete, že chcete vyhledat biologickou rodinu. To je pro ně hrozně těžké.

Ovšem jsou tu i náhradní rodiče, které své děti na této cestě podporují. Když náhradní rodiče přijmou biologickou rodinu svého dítěte, přijímají své dítě se vším všudy. Pro dítě v této fázi je nesmírně důležité své pocity sdílet s těmi nejbližšími, a proto potřebuje, aby ho náhradní rodiče vyslechli.  Většina biologických matek, nežije v dobrých podmínkách, jsou závislé na alkoholu a jiných drogách. Ale věřte mi, i kdyby to byl i váš případ, chvíli vás to bude trápit a budete udiveni, protože tohle vám není blízké a nikdy jste to nezažili, ale časem bude vše lepší a lepší. Já jsem tohle také zažila a byl to také můj případ, ale moc mi i tohle nemilé zjištění pomohlo najít sebe samu. Sama za sebe vám chci ještě popřát hodně sil, vše určitě zvládnete. I každé malé nemilé zjištění vám pomůže, a budete lépe chápat, kým jste, a proč se tak cítíte.

Jája, 16 let

Všichni adoptivní rodiče se potýkají s tím, jak označovat biologickou matku dítěte, jak o ní mluvit. Není to jednoduché, většinou ji neznají a informací je málo. Navíc mluvit o ni jako o mamince, může vyvolávat složité pocity. Setkala jsem se s mnoha variantami, od těch laskavých – maminka Olinka, bříšková maminka, přes neutrální – biologická mamka, až po označení přinejmenším sporné – paní, co tě porodila.

Sama vím, že není jednoduché najít správné označení, navíc mám zkušenost, že děti v průběhu svého vývoje samy vztah k biologické matce různě přehodnocují a tím se mění i způsob, jak o ní mluví. Ovšem zcela rozhodující je, jak o biologické matce mluví adoptivní rodiče a jaký k ní mají postoj. Pokud se rodič hůře vyrovnává se svým náhradním rodičovstvím, a sám neví, jak o biologické matce mluvit, může biologickou matku označovat jakkoliv, třeba i velmi mile, ale dítě stejně vnímá nejistý či odsuzující tón hlasu, mimiku a další neverbální sdělení, které rodič projevuje.

Pojďme se podívat na to, jak přijaté dítě svou matku vnímá. Děti v náhradních rodinách jsou děti, které mají dva páry rodičů, přesněji mají biologickou matku a otce, a jednoho či dva náhradní rodiče.  To je realita, kterou adoptované děti žijí, bez ohledu na to, zda jejich adoptivní rodiče tuto realitu přijímají. Nedá se to zrušit, dá se to jen popírat a to dětem nepomůže. Potřebují se s tím vyrovnat, což není jednoduché a to ani při plné podpoře náhradních rodičů. Pokud děti podporu nemají a jsou na to samy, rozjede se jejich fantazie na plno. „Co když je mou mámou ta krásná herečka? Věk odpovídá, je mi podobná. Třeba si mě nemohla nechat, protože se musela věnovat hraní.“  „Co když je to tahle bezdomovkyně, co jí opilou denně potkávám u nádraží?“ Děti se rozhlíží okolo sebe a hledají. Je to zcela přirozené, všichni okolo nich své matky znají, ony je také chtějí znát.

Zde se zase vracíme k postoji adoptivních rodičů k matce. Ten určuje, jak dítě bude o matce přemýšlet. Zda ji bude vnímat pozitivně, jako mámu, která si přála pro dítě to nejlepší, nebo naopak negativně – jako osobu, která nezvládala vlastní život a nezodpovědně přivedla na svět dítě, o které se nebyla schopna postarat.

Dítě předškolní či raně školní přebírá označení pro biologickou matku od svých náhradních rodičů, samo situaci rozumí jen tak, jak o ní náhradní rodiče mluví.

Později už si dítě vytváří vlastní pohled na biologickou matku, základem je stále postoj adoptivních rodičů, ale přibývá vlastní porozumění světu a snaha se s nelehkým tématem nepřítomné matky vyrovnat. Pokud dítě nemá možnost získat přesnější informace, fotku, s matkou se nepozná, v průběhu puberty se s tématem biologické matky složitě vyrovnává – od fantazijních představ dokonalé maminky až po zlobu a odpor k ní, bez ohledu na to, jaký příběh za opuštěním byl. Dítě ten příběh nezná. Mnoho dětí se v období puberty pokusí s matkou spojit, a pokud ví, že si to adoptivní rodiče nepřejí, udělá to za jejich zády.

Označení "paní co tě porodila" zní odtažitě, stroze, nelaskavě. Copak bychom se sami chtěli narodit nějaké paní? Kdo jsem, když jsem se narodil nějaké paní? Všichni se narodí maminkám, jen já nějaké paní… Vždyť s ní naše dítě strávilo devět měsíců, cítilo ji, vnímalo ji, bylo s ní dokonale propojené. Není to cizí paní. Ve většině případů je to žena, která byla bez podpory (kdyby měla podporu od partnera, rodičů, přátel, dítě by si s největší pravděpodobností nechala), žena, která sama měla život tak komplikovaný, že přestože si přála se o dítě postarat, nedokázala to.

„Dřív když rodiče oslovovali moji biologickou mámu: \'paní, co tě porodila\', tak mě to vůbec nevadilo a používala jsem toto oslovování sama. Vím, že když mi bylo asi šest, a někomu jsem se zmínila o tom, že jsem adoptovaná a oni reagovali, že mám tedy nevlastní rodiče, tak jsem jim to hodně vyvracela. Teď už to mám jinak a vím, že moje biologická máma je taky máma. Ale dodnes o biologické mámě před moji adoptivní mluvím jako o paní co mě porodila, protože mám strach, že moje adoptivní máma z toho bude smutná.“
(adoptovaná dívka, sama vyhledala biologickou matku v 16 letech)

Já sama jsem adoptivní mámou a o matce mé dcery jsme mluvili jako o mamce Anně. Když jí dcera v 8 letech poznala, nebyla schopná ji takto oslovovat (ani ji samozřejmě nikdo nenutil) a oslovení se vyhýbala. Když dospěla, jednou za mnou přišla a řekla: „Mami, já už vím, že mám jen jednu maminku, tebe.“ Dokonce si už o ni nepřála mluvit jako o mamce. To vycházelo z toho, že byť se se svou biologickou matkou viděla jen párkrát, cestu si k ní nenašla. Na rozdíl od biologického táty, který už navěky pro ni bude táta, i když jednoho, toho adoptivního, už má.

Jak tedy označovat biologickou matku našeho dítěte? Jak dítěti pomoci vyrovnat se s tím, kdo jsou jeho biologičtí rodiče? Dítě potřebuje pravdu. Pokud ji neznáte, je vhodné si ji zjistit. Jaký je přesný příběh biologické matky? Proč o dítě nemohla pečovat? Proč jí nikdo nepomohl? Co způsobilo, že skončila na drogách? Kde byl otec dítěte? Jakou byl podporou? Jak se matka cítila v době těhotenství? A mnoho dalších otázek, jejichž odpovědi dítě potřebuje. Doporučuji se po tom pídit už v době přijímání dítěte, ptejte se všech, kteří mohou něco vědět. Pokud už dítě máte doma pár let, bude vhodnější požádat o pomoc doprovázející pracovnici a pokud ji nemáte, tak sociální pracovnici na OSPOD, kam dítě patřilo. Je možné, že narazíte na neporozumění. Bohužel stále je v systému péče o ohrožené děti řada lidí, kteří mají pocit, že adoptované děti nepotřebují vědět vše, natožpak pravdu. Tak to nevzdávejte.

Pokud je to možné, je dobré ve vhodný okamžik umožnit dítěti jednorázové potkání s biologickou matkou. Doporučuji, aby takové setkání bylo vždy asistované a připravené odborníkem. Dítěti se díky tomuto setkání mnohé v hlavě usadí a nemusí již více řešit mnoho nejasných otázek. No a pak už jen důvěřujte svému dítěti a buďte otevřeni mu naslouchat. Povídejte si s ním o všem, co ho zajímá a co právě teď řeší. Možná Vás překvapí, v jaký okamžik se otázky jeho vlastní identity otevírají např. při kupování botiček, při prohlížení v zrcadle. Komu jsem podobná? Po kom mám nohu? Buďte otevření hledat pravdivé odpovědi, Nevymýšlejte si. Nehodnoťte postoj dítěte (a to, i když se na biologickou matku hněvá), ale poslouchejte a přijímejte jeho pocity a buďte mu podporou na jeho cestě. Vaše dítě s vaší pomocí se zorientuje a bude mít možnost stavět vlastní identitu na pravdě.

Petra Pávková, prosinec 2022

Sedím před skříní v bytě pěstounky a uvnitř je 10 letý Zbojník, kterému jsem právě sdělila, že dnes ho převezeme do ústavu. Jsem doprovázející pracovnicí této rodiny. Je 7 hodin ráno, vyrážela jsem v 6, abych byla u Zbojníka včas, než půjde do školy a řekla mu, co včera přinesl v papírech soudní vykonavatel. Pěstounka je vedle v kuchyni a už nemá sílu. Je to pěstounka na přechodnou dobu, tedy na rok. Zbojník je u ní dnes přesně rok.

Zbojník pláče bolestí a zoufalstvím. Všichni jsme si mysleli, že se bude zlobit a na sdělení o ústavu zareaguje bojem a agresí. Ale pláče a já se snažím být s ním, tichem, slovy, oči už mě pálí taky.

Rok bojovala sociální pracovnice, aby to dopadlo dobře. Aby nebyl svěřen zpět k matce, která pokračovala ve svém způsobu života, drogy, žádná léčba, život v chaosu a aby se našla dlouhodobá pěstounská rodina. Zbojník by se tak měl možnost uzdravit a naučit se žít dobrý život.

Já doprovázím pěstounku a pomáhám Zbojníkovi chápat, co se děje. Devět let strávil s mámou, co mámou být neuměla. Sama prožila šíleně dětství a asi doufala, že je dobrou mamkou, ale co je to být dobrou mamkou vůbec netušila. Když jí bylo špatně a vzala si moc drog, Zbojník se o ni staral. Do školy ho příliš neposílala, ráno většinou vyspávala. Když jí bylo líp, tak s ní bylo veselo. Když jí bylo hůř, tak byl Zbojník partnerem, ne dítětem.

Když přišel k pěstounce, bylo mu 9 let. Nikdy nezažil normální rodinu, řád, povinnosti, bezpečnou lásku. U pěstounky to má, což ho vyvádí z míry. Nezná to, bojí se toho, tak postupně začíná být Zbojníkem. Zkouší pěstounku, co vydrží. Vbíhá pro legraci do silnice pod auta, počůrá se a všem ukazuje počůrané kalhoty, říká, že zabije vnučku pěstounky. Pěstounka mu dává pevné hranice a drží (je). Často konzultujeme, jak dál. Zbojník dělá pokroky, díky pěstounce umí pojmenovávat, co cítí, jen zatím nedokáže ovládat své výbuchy vzteku a zvláštní chování. Problémy jsou ve škole i doma.

Pěstounka je zkušená. Už pečovala o různé děti. Ale tohle je moc a hlavně to trvá dlouho. Začíná mít pocit, že to dělá Zbojník schválně, že by se mohl víc snažit apod. Nakonec už se jen těší, kdy to skončí. Úplně jí rozumím, neuměla bych to líp. Dostala se do tzv. zablokované péče. To se stává náhradním rodičům, jejichž děti jsou hodně náročné. Vydržet denně jeho ataky, zlobu. Chtělo by to aspoň být ve dvou. Cítí se sama, podporu má jen ve mně, ale já s ní nemůžu bydlet. Jen občas přijet či zavolat.

Zbojník otvírá trošinku skříň, to něco znamená, podávám mu dovnitř ruku, hned se jí chytne. Přisunu se, skříň se otevře a najednou je u mě v náručí. Naříká, zoufá si, moc to bolí. Těšil se do nové rodiny, proč to soudkyně zavrhla? Nevím a tak pláču s ním. Kapesník nemáme tak jsme unudlaní a zoufalí. Tolik zpráv k soudu jsem napsala, tolikrát jsem o tom se všemi důležitými lidmi mluvila. Já vlastně mohla bojovat, ale Zbojník ne. A tak se Zbojníkem stal. Když zjistil, že může bojovat proti pěstounce, může ji neposlouchat, ignorovat. Pak začal bojovat ještě proti spolužákům a učitelům. Stal se z něj Zbojník, neměl jinou možnost.

Nakonec se uklidní a jdeme s pěstounkou balit. Slíbila jsem, že pojedu s nimi, tak jsem s nimi i u předání do děcáku. Zbojník nepláče, je statečný. Já bych brečela. Třetí věta sociální pracovnice: „Tady nikomu nebudeš ubližovat, my si tě pohlídáme.“ Psycholožka při příchodu do místnosti vůbec Zbojníka nepozdravila a pak si ho odvedla vedle, že si s ním popovídá. Ani jedna nebyla schopna vnímat, jak je vyděšený. A my už jsme mu nemohly pomoci.

Zlobím se na soudkyni, která se striktně držela práva, které bylo proti nadřazeným právům dítěte. Dítě nesmí být přesunuto z přechodné pěstounské rodiny do další přechodné rodiny. Jenže další přechodná rodina byla připravena. Zbojníkovi se moc líbila, byl tam silný táta a milá máma. Moc tam chtěl. Oni chtěli jeho. Dlouhodobou pěstounskou péči jsme neměli.

Dlouhodobí pěstouni nejsou. A když se občas nějací objeví, většinou žádají o děti do 3 let. Stát už dávno měl udělat pořádnou kampaň, ale k ničemu nedošlo.

Soudkyně řekla, že z dítěte neudělá baťůžkáře, který bude chodit z rodiny do rodiny. To ale my také nechtěli. Jen jsme potřebovali dát zbojníkovi rok v dobré rodině, kde byla naděje, že udělá velký kus cesty za uzdravením a pak by se mohla najít dlouhodobá pěstounská rodina.

Právo nezná zřejmě výjimky. I když hledíc na různé kauzy, bych řekla, že se cestička vždy najde, ale musí se chtít.

Zbojník tedy skončil v děcáku. Možnost na uzdravení zde je nulová. Najít rodinu pro dítě z ústavu je také nulová.

Jak se cítí? Je opuštěný, zrazený, smutný a už se začíná zlobit. Vše, co mu do teď fungovalo, skončilo. Pokud nepřijde zázrak, nemá naději. Přitom stačilo málo, jen se víc snažit a víc chápat co dané rozhodnutí znamená.

Také mě napadá, jak mohou soudci rozhodovat o dětech, které nikdy neviděli. To je přeci nemožné. Vědí to? Proč si je nevyslechnou. Zbojník by rád řekl, co chce. Chtěl jen do rodiny, kde ho chtěli a ta zázračně byla. Chyběla jen odvaha soudkyně hledat nové cesty. A tak je konec. Možná se za pár let dozvíme, jak to dopadlo. Bojím se toho.

Dovětek: Tento příběh se odehrál před 3 lety, jak se daří Zbojníkovi nevím, ale myslím na něj často.

Petra Pávková prosinec 2022

Děti, které vyrůstají v adopci, řeší mnoho témat a jedním z nich je otevřenost, pravdivost a respekt druhých k tomu, co uvnitř cítí, jaké mají pocity, jak samy adopci vnímají. Někdy se stává, že jediným příběhem jejich života je vlastně příběh jejich adoptivních rodičů, kteří si přáli dítě a nyní ho mají. Všichni se radují, vše krásně dopadlo...

Nemožnost sdílet pocity ve své hloubce a pravdivosti děti dostává do nejistoty a neporozumění tomu, co zažívají. Mohou mít pocity, že do rodiny nepatří, jsou divné, jiné, začnou se pohybovat v „mlze“.

Následující článek od Gilli Bruce, je o cestě z této mlhy.

Hledání cesty z mlhy adopce

Gilli Bruce

Někdy je mlha hustá, temná, vlezlá a vy dobře víte, že jste v ní. Někdy se stává, že je mlha jemná a neviditelná. Víte, že vás něco obklopuje, že vás něco obepíná, ale vy to nevidíte, jen cítíte opar neviditelné mlhy, kterou neumíte pojmenovat. Taková mlha, může obklopit lidi, kteří vyrůstají v adoptivní rodině.

Pojmenování pocitového stavu, kdy se cítíte "být v mlze", se často používá k přirovnání, co prožívají adoptovaní, jak myslí, jak navazují a zvládají vztahy do té doby, než dokáží porozumět důsledkům, které adopce na jejich život měla.  Když si neuvědomujete, že citová bolest a mnoho dalších potíží, které se objevují ve vašem životě, jsou důsledkem toho, že jste byli adoptováni, bloudíte v mlze a nechápete, co se děje a proč. Tápete ve svém životě, cítíte se ztraceni, zkoušíte různé směry, ale nejste schopni najít cestu. Cítíte se ve své situaci osamoceni, protože nikdo jiný Vaši mlhu nevidí a ani neví, že existuje.

Dopady adopce na kvalitu prožívání života jsou v lepším případě neznámé a v horším případě popírané. Díky novým poznatkům o vlivu raného traumatu na vývoj dítěte a díky vývoji neurobiologie můžeme lépe rozumět tomu, co mnozí lidé v adopci zažili.

Každý má s adopcí vlastní zkušenost - někteří z ní zřejmě vyvázli zcela bez úhony, jiní její dopady popírají a zároveň se diví, proč jsou osamělí, závislí, mají nadváhu, vztek, strach. Někteří si uvědomují, že jejich katastrofální vztahy, jejich tíhnutí k adrenalinovému nebezpečí, vlastně celá jejich životní strategie - pramení z raného zranění. Často se stává, že tyto vzorce chování jsou patrné až po dosažení středního věku nebo později, kdy popírání již nefunguje. Tehdy se otevírá možnost, že se mlha rozostří, někdy najednou a jindy po troškách.

Mé vlastní uvědomění přicházelo postupně, moje cesta z mlhy probíhala hlemýždím tempem. A stále dál pokračuje.

Měla jsem to štěstí, že jsem od svých 34 let pracovala pro společnost, která podporovala osobní růst svých pracovníků a nabízela různá školení v oblasti osobního rozvoje. Mohla jsem na sobě pracovat, což mi umožnilo rozpoznat klíčové vlastnosti mé osobnosti, které byly pro mne skryté, a přitom byly jasné jako facka těm, kteří mě dobře znali. Nebylo to příjemné, ale dalo se to zvládnout.

Během různých školení jsem načerpala inspirace na zajímavé knihy a absolvovala mnoho zajímavých seminářů. Měla jsem velkou chuť a zvědavost se učit nové věci, a tak jsem se vydala na cestu sebepoznání. Vše přišlo i ve správný čas, kdyby to proběhlo o deset let dříve, nebyla bych schopna mnoho věcí uchopit.

Tak započala moje postupná cesta z mlhy adopce a zjistila jsem, že:

• Nebyla jsem autentická, místo toho jsem manévrovala a manipulovala (riskovat, že budu "skutečná", bylo příliš nebezpečné).
• Žila jsem v běhu, sedět chvíli v klidu by mohlo znamenat cítit bolest.
• Byla jsem zmatená úzkostí, ale skrývala jsem ji před sebou popíráním.
• Nedokázala jsem nikomu říct "ne"; vždy jsem se snažila vyhovět.
• Nedařilo se mi navázat dlouhodobý vztah.

Zpočátku jsem žádnou z těchto svých vlastností nepřipisovala adopci, byla jsem obklopena mlhou, ale postupně se mi začalo dařit odstraňovat některé mlžné opary ze svého života.

Jednou z cest, jak pochopit lépe sama sebe a zahlédnout tak další část mé mlhy bylo čtení knih, které byly zaměřené na lidské prožívání a osobní růst.

• Dozvěděla jsem se o spoluzávislosti a o tom, co to znamená, a že jsem spoluzávislá (na tom stále pracuji). Živě si vzpomínám, jak jsem při čtení knihy Co-Dependent No More od Melody Beattieové prožívala hrůzu a šok, když jsem na jejích stránkách viděla popsané své vlastní chování.
• Knihu Ženy, které milují příliš mnoho od Robin Norwoodové jsem přečetla na jedno posezení, nemohla jsem ji odložit a byla jsem nucena ji dočíst, protože jsem na těch stránkách byla také.
• Zjistila jsem, že mám velmi křehké sebevědomí. Měla jsem pocit, že jsem "list ve větru", neměla jsem žádný rodokmen, o kterém bych věděla, žádný pocit "kořenů" a roztříštěnou identitu, nevěděla jsem, kdo jsem, nevěděla jsem, které části jsou "skutečné já" a které jsou ty, o kterých si jen myslím, že jsem to já.
• Díky poznání enneagramu jsem se dozvěděla, že jsem si jako štít před negativními emocemi nasadila veselou a optimistickou osobnost. Kniha Moudrost enneagramu od Dona Risa a Russe Hudsona se stala mou biblí.
• Absolvovala jsem dvouletý program NLP Master Practitioner a dozvěděla jsem se o všech svých nevědomých hybatelích a o tom, jak moc jsem plná strachu.

Stále jsem ještě nechápala, že moje potřeba všeho toho učení a činnosti je způsobena traumatem z dětství – opuštění biologickou matkou a následným umístěním do  adopce, ale mlha mě postupně opouštěla a já jsem byla stále silnější a vyrovnanější.

Opustila jsem zaměstnání a stala se samostatně výdělečně činnou konzultantkou v oblasti školení a koučování, což mi pomohlo, protože jsem se potřebovala stát silnější, opravdovější a samostatnější. Zpočátku to bylo děsivé a vratké, ale po několika letech jsem získala dostatek vnitřní síly, abych mohla uvažovat o nalezení své biologické rodiny. Bylo mi 46 let a uvědomovala jsem si, že pokud brzy nezačnu jednat, může být pozdě.

Trvalo to dva pro mne traumatické roky, než se mi podařilo najít celou svou biologickou rodinu a setkat se s ní. To je velký, jiný příběh, ale mé očekávání, že se díky opětovnému spojení s vlastními kořeny, proměním v bezbolestnou verzi svého bývalého já, se nenaplnilo. Nemělo to být tak snadné. Přesto jsem dopad adopce stále podceňovala. Byla jsem na cestě z mlhy, částečně venku z mlhy. ale stále ne úplně.

Po padesátce jsem měla za sebou šňůru neúspěšných vztahů a stále přidávala několik dalších, přišla jsem o tátu, pak o mámu, a v zoufalé osamělosti, jsem se přestěhovala do nového domu, abych mohla začít znovu.

Jeden z mých kamarádů, který měl o mě starost, se zeptal, jestli bych nechtěla zkusit online seznamku, abych si našla nový vztah, a moje okamžitá odpověď byla: "Ne! Nemá to smysl!" Tato niterná reakce byla bodem obratu, pro mne klíčovým momentem. Přemýšlela jsem nad otázkou a odpovědí. Co se to se mnou stalo? Proč jsem po vší té zatracené práci, kterou jsem na sobě odvedla, nemohla dělat to, co se zdá, že všichni ostatní dělají bez větších problémů? To přece nemohlo být TOHLE, ne? Nechtěla jsem, aby to bylo TO; ta věc s adopcí. Když jsem si uvědomila svůj odpor k tomu, že by v adopci mohl být nějaký problém, rozhodla jsem se tomu postavit čelem. Vyhrnula jsem si rukávy a pustila se do toho psychologického kostlivce, kterého jsem měla zastrčeného až vzadu ve skříni s emocemi.

Seděla jsem s šálkem čaje, chroupala sušenky a hledala na internetu cokoli o adopci (nikdy předtím jsem se nepodívala) a našla jsem na You Tube film s názvem A Lecture on Adoption s Paulem Sunderlandem. Bylo to, jako by mě někdo praštil do hlavy hodně velkou matrací! Během 30 minut se mlha rozplynula, rozfoukala a pravda vyšla najevo. Adopce JE PROBLÉM!!! To by jednoho naštvalo. Já nejsem divná, já jsem adoptovaná a to je to, co může způsobit, že se cítíte divně, že se cítíte v mlze. Projela mnou zvláštní směs úlevy, nadšení a strachu. Připadala jsem si jako malý krtek, který žil pod zemí a nyní vykoukl na jasné denní světlo, poprvé jsem se dozvěděla o dopadech adopce. Během dalších několika minut jsem věděla, že musím spolupracovat s tímto mužem, který ví, co zažívají lidé v adopci, umí to vysvětlit a mohl by mi pomoci.

Teď už vím, že se z mlhy adopce nemůže dostat nikdo, pokud neví, kde se nachází, protože pak neví, odkud by měl začít. Chybějícím kouskem na mé cestě růstu byly informace o dopadech adopce na vývoj mé osobnosti a práce, kterou jsem vykonala v terapii, abych se této mlhy zbavila.

Tři roky jsem spolupracoval s Paulem Sunderlandem (psychoterapeutem pro léčbu závislostí) a navštěvovala programy pojmenované 12 kroků (pozn. Program 12 kroků je znám především při léčbě závislostí, ale též se používá při práci s jinými tématy, které zabraňují plný vnitřní růst.). Tato práce nebyla jednoduchá (a to je další velký příběh). Bránila jsem se, popírala jsem a emocionálně jsem kopala a křičela do temných míst, abych našla pravdu, abych se stala vědomou, vidoucí a zdravou, s pevným pocitem sebe sama. Teď už jsem z mlhy venku, i když pár chuchvalců se kolem mě stále potlouká, ale dokážu je rozpoznat a zvládnout!

O tuto cestu se s vámi dělím v naději, že každý adoptovaný, který si to přečte, to vezme zkratkou a zotaví se rychleji než já. Bůh vám žehnej.

(https://howtobeadopted.com/home/2021/finding-my-way-out-of-the-adoption-fog-guest-post-by-gilli-bruce)