Děti, které vyrůstají v adopci, řeší mnoho témat a jedním z nich je otevřenost, pravdivost a respekt druhých k tomu, co uvnitř cítí, jaké mají pocity, jak samy adopci vnímají. Někdy se stává, že jediným příběhem jejich života je vlastně příběh jejich adoptivních rodičů, kteří si přáli dítě a nyní ho mají. Všichni se radují, vše krásně dopadlo...

Nemožnost sdílet pocity ve své hloubce a pravdivosti děti dostává do nejistoty a neporozumění tomu, co zažívají. Mohou mít pocity, že do rodiny nepatří, jsou divné, jiné, začnou se pohybovat v „mlze“.

Následující článek od Gilli Bruce, je o cestě z této mlhy.

Hledání cesty z mlhy adopce

Gilli Bruce

Někdy je mlha hustá, temná, vlezlá a vy dobře víte, že jste v ní. Někdy se stává, že je mlha jemná a neviditelná. Víte, že vás něco obklopuje, že vás něco obepíná, ale vy to nevidíte, jen cítíte opar neviditelné mlhy, kterou neumíte pojmenovat. Taková mlha, může obklopit lidi, kteří vyrůstají v adoptivní rodině.

Pojmenování pocitového stavu, kdy se cítíte "být v mlze", se často používá k přirovnání, co prožívají adoptovaní, jak myslí, jak navazují a zvládají vztahy do té doby, než dokáží porozumět důsledkům, které adopce na jejich život měla.  Když si neuvědomujete, že citová bolest a mnoho dalších potíží, které se objevují ve vašem životě, jsou důsledkem toho, že jste byli adoptováni, bloudíte v mlze a nechápete, co se děje a proč. Tápete ve svém životě, cítíte se ztraceni, zkoušíte různé směry, ale nejste schopni najít cestu. Cítíte se ve své situaci osamoceni, protože nikdo jiný Vaši mlhu nevidí a ani neví, že existuje.

Dopady adopce na kvalitu prožívání života jsou v lepším případě neznámé a v horším případě popírané. Díky novým poznatkům o vlivu raného traumatu na vývoj dítěte a díky vývoji neurobiologie můžeme lépe rozumět tomu, co mnozí lidé v adopci zažili.

Každý má s adopcí vlastní zkušenost - někteří z ní zřejmě vyvázli zcela bez úhony, jiní její dopady popírají a zároveň se diví, proč jsou osamělí, závislí, mají nadváhu, vztek, strach. Někteří si uvědomují, že jejich katastrofální vztahy, jejich tíhnutí k adrenalinovému nebezpečí, vlastně celá jejich životní strategie - pramení z raného zranění. Často se stává, že tyto vzorce chování jsou patrné až po dosažení středního věku nebo později, kdy popírání již nefunguje. Tehdy se otevírá možnost, že se mlha rozostří, někdy najednou a jindy po troškách.

Mé vlastní uvědomění přicházelo postupně, moje cesta z mlhy probíhala hlemýždím tempem. A stále dál pokračuje.

Měla jsem to štěstí, že jsem od svých 34 let pracovala pro společnost, která podporovala osobní růst svých pracovníků a nabízela různá školení v oblasti osobního rozvoje. Mohla jsem na sobě pracovat, což mi umožnilo rozpoznat klíčové vlastnosti mé osobnosti, které byly pro mne skryté, a přitom byly jasné jako facka těm, kteří mě dobře znali. Nebylo to příjemné, ale dalo se to zvládnout.

Během různých školení jsem načerpala inspirace na zajímavé knihy a absolvovala mnoho zajímavých seminářů. Měla jsem velkou chuť a zvědavost se učit nové věci, a tak jsem se vydala na cestu sebepoznání. Vše přišlo i ve správný čas, kdyby to proběhlo o deset let dříve, nebyla bych schopna mnoho věcí uchopit.

Tak započala moje postupná cesta z mlhy adopce a zjistila jsem, že:

• Nebyla jsem autentická, místo toho jsem manévrovala a manipulovala (riskovat, že budu "skutečná", bylo příliš nebezpečné).
• Žila jsem v běhu, sedět chvíli v klidu by mohlo znamenat cítit bolest.
• Byla jsem zmatená úzkostí, ale skrývala jsem ji před sebou popíráním.
• Nedokázala jsem nikomu říct "ne"; vždy jsem se snažila vyhovět.
• Nedařilo se mi navázat dlouhodobý vztah.

Zpočátku jsem žádnou z těchto svých vlastností nepřipisovala adopci, byla jsem obklopena mlhou, ale postupně se mi začalo dařit odstraňovat některé mlžné opary ze svého života.

Jednou z cest, jak pochopit lépe sama sebe a zahlédnout tak další část mé mlhy bylo čtení knih, které byly zaměřené na lidské prožívání a osobní růst.

• Dozvěděla jsem se o spoluzávislosti a o tom, co to znamená, a že jsem spoluzávislá (na tom stále pracuji). Živě si vzpomínám, jak jsem při čtení knihy Co-Dependent No More od Melody Beattieové prožívala hrůzu a šok, když jsem na jejích stránkách viděla popsané své vlastní chování.
• Knihu Ženy, které milují příliš mnoho od Robin Norwoodové jsem přečetla na jedno posezení, nemohla jsem ji odložit a byla jsem nucena ji dočíst, protože jsem na těch stránkách byla také.
• Zjistila jsem, že mám velmi křehké sebevědomí. Měla jsem pocit, že jsem "list ve větru", neměla jsem žádný rodokmen, o kterém bych věděla, žádný pocit "kořenů" a roztříštěnou identitu, nevěděla jsem, kdo jsem, nevěděla jsem, které části jsou "skutečné já" a které jsou ty, o kterých si jen myslím, že jsem to já.
• Díky poznání enneagramu jsem se dozvěděla, že jsem si jako štít před negativními emocemi nasadila veselou a optimistickou osobnost. Kniha Moudrost enneagramu od Dona Risa a Russe Hudsona se stala mou biblí.
• Absolvovala jsem dvouletý program NLP Master Practitioner a dozvěděla jsem se o všech svých nevědomých hybatelích a o tom, jak moc jsem plná strachu.

Stále jsem ještě nechápala, že moje potřeba všeho toho učení a činnosti je způsobena traumatem z dětství – opuštění biologickou matkou a následným umístěním do  adopce, ale mlha mě postupně opouštěla a já jsem byla stále silnější a vyrovnanější.

Opustila jsem zaměstnání a stala se samostatně výdělečně činnou konzultantkou v oblasti školení a koučování, což mi pomohlo, protože jsem se potřebovala stát silnější, opravdovější a samostatnější. Zpočátku to bylo děsivé a vratké, ale po několika letech jsem získala dostatek vnitřní síly, abych mohla uvažovat o nalezení své biologické rodiny. Bylo mi 46 let a uvědomovala jsem si, že pokud brzy nezačnu jednat, může být pozdě.

Trvalo to dva pro mne traumatické roky, než se mi podařilo najít celou svou biologickou rodinu a setkat se s ní. To je velký, jiný příběh, ale mé očekávání, že se díky opětovnému spojení s vlastními kořeny, proměním v bezbolestnou verzi svého bývalého já, se nenaplnilo. Nemělo to být tak snadné. Přesto jsem dopad adopce stále podceňovala. Byla jsem na cestě z mlhy, částečně venku z mlhy. ale stále ne úplně.

Po padesátce jsem měla za sebou šňůru neúspěšných vztahů a stále přidávala několik dalších, přišla jsem o tátu, pak o mámu, a v zoufalé osamělosti, jsem se přestěhovala do nového domu, abych mohla začít znovu.

Jeden z mých kamarádů, který měl o mě starost, se zeptal, jestli bych nechtěla zkusit online seznamku, abych si našla nový vztah, a moje okamžitá odpověď byla: "Ne! Nemá to smysl!" Tato niterná reakce byla bodem obratu, pro mne klíčovým momentem. Přemýšlela jsem nad otázkou a odpovědí. Co se to se mnou stalo? Proč jsem po vší té zatracené práci, kterou jsem na sobě odvedla, nemohla dělat to, co se zdá, že všichni ostatní dělají bez větších problémů? To přece nemohlo být TOHLE, ne? Nechtěla jsem, aby to bylo TO; ta věc s adopcí. Když jsem si uvědomila svůj odpor k tomu, že by v adopci mohl být nějaký problém, rozhodla jsem se tomu postavit čelem. Vyhrnula jsem si rukávy a pustila se do toho psychologického kostlivce, kterého jsem měla zastrčeného až vzadu ve skříni s emocemi.

Seděla jsem s šálkem čaje, chroupala sušenky a hledala na internetu cokoli o adopci (nikdy předtím jsem se nepodívala) a našla jsem na You Tube film s názvem A Lecture on Adoption s Paulem Sunderlandem. Bylo to, jako by mě někdo praštil do hlavy hodně velkou matrací! Během 30 minut se mlha rozplynula, rozfoukala a pravda vyšla najevo. Adopce JE PROBLÉM!!! To by jednoho naštvalo. Já nejsem divná, já jsem adoptovaná a to je to, co může způsobit, že se cítíte divně, že se cítíte v mlze. Projela mnou zvláštní směs úlevy, nadšení a strachu. Připadala jsem si jako malý krtek, který žil pod zemí a nyní vykoukl na jasné denní světlo, poprvé jsem se dozvěděla o dopadech adopce. Během dalších několika minut jsem věděla, že musím spolupracovat s tímto mužem, který ví, co zažívají lidé v adopci, umí to vysvětlit a mohl by mi pomoci.

Teď už vím, že se z mlhy adopce nemůže dostat nikdo, pokud neví, kde se nachází, protože pak neví, odkud by měl začít. Chybějícím kouskem na mé cestě růstu byly informace o dopadech adopce na vývoj mé osobnosti a práce, kterou jsem vykonala v terapii, abych se této mlhy zbavila.

Tři roky jsem spolupracoval s Paulem Sunderlandem (psychoterapeutem pro léčbu závislostí) a navštěvovala programy pojmenované 12 kroků (pozn. Program 12 kroků je znám především při léčbě závislostí, ale též se používá při práci s jinými tématy, které zabraňují plný vnitřní růst.). Tato práce nebyla jednoduchá (a to je další velký příběh). Bránila jsem se, popírala jsem a emocionálně jsem kopala a křičela do temných míst, abych našla pravdu, abych se stala vědomou, vidoucí a zdravou, s pevným pocitem sebe sama. Teď už jsem z mlhy venku, i když pár chuchvalců se kolem mě stále potlouká, ale dokážu je rozpoznat a zvládnout!

O tuto cestu se s vámi dělím v naději, že každý adoptovaný, který si to přečte, to vezme zkratkou a zotaví se rychleji než já. Bůh vám žehnej.

(https://howtobeadopted.com/home/2021/finding-my-way-out-of-the-adoption-fog-guest-post-by-gilli-bruce)