Když se otázka položí takto, asi se leckdo z nás zastaví. O právech se v posledních desetiletích hodně mluví, kdekdo prosazuje nárok na leccos, od věcí vážných, až po hlouposti. Všeobecně se však soudí, že žijeme ve svobodné společnosti, tedy práva by se měla zachovávat a prosazovat.

Proto je zajímavé, že právě toto právo adoptovaných neexistuje, rozhodně ne u nás. My všichni můžeme vědět, kdo jsou naši rodiče, považujeme to za normální, adoptovaní nikoliv.

V novém občanském zákoníku (platném od roku 2014) je přelomová věta: „Osvojitel je povinen informovat osvojence o skutečnosti osvojení, jakmile se to bude jevit vhodným, nejpozději však do zahájení školní docházky.“ Nicméně dále se tomuto tématu zákoník nevěnuje, ani tomu, co se stane, když to adoptivní rodič neučiní a adopci dítěti zatají. A o tom, co má právo adoptované dítě vědět o svých biologických rodičích, zde není vůbec nic.

Adoptovaný, který dospěje, má sice právo nahlédnout do matriky a do spisu vedeného na úřadě v době adopce (pokud se najde), ale dozví se pouze jména, případně adresu rodičů z té doby. Zjištění současného jména a aktuální adresy je často téměř detektivní činností, která k tomu všemu nemusí být úspěšná.

Zákon obhajuje právo biologického rodiče nebýt kontaktován, což má ovšem dva háčky. Naprostá většina především matek, které své děti neměly v péči, zájem o kontakt má, jen má pocit, že na to nemá právo (v zahraničí jsou na toto téma výzkumy, já vycházím z vlastní desetileté zkušenosti). Druhý háček je v tom, že když tedy chráníme biologické rodiče, kdo chrání adoptované před tím, že vyrůstají bez znalosti svých kořenů, bez možnosti vědět, kým jsou?

V Úmluvě o právech dítěte (čl. 7 a 8) je napsáno, že každé dítě má právo znát své rodiče, má právo na zachování totožnosti, včetně státní příslušnosti, jména a rodinných svazků. Česká republika ratifikovala Úmluvu v roce 1991. Další zákony ji ale popírají.
Když bychom formulovali otázku jinak: “Je dobré, aby se adoptovaný dozvěděl, kdo jsou jeho vlastní rodiče?“, většina lidí v naší společnosti odpoví, že to raději ne, mohlo by mu to ublížit, kdoví, co by se dozvěděl, biologičtí rodiče stejně už na něj zapomněli, ať je rád, že má svoje rodiče a měl by být vděčný. Takový je často názor i nejbližších lidí adoptovaného, v prvé řadě adoptivních rodičů.

Ačkoliv většina adoptovaných by ráda věděla, kdo jsou jejich biologičtí rodiče a jaké jsou jejich kořeny, zákony ani názor společnosti a blízkých jim to neumožňuje. To vede k tomu, že sami usoudí, že na to právo nemají a do hledání se raději nepustí. Žijí pak s prázdným místem ve své historii i identitě, s nezodpovězenými otázkami včetně té základní: Kdo vlastně jsem?

Nejsem právník, ale tato situace mi připadá od podstaty protiprávní. Po světě je již řada zemí, které to pochopily a tuto protiprávnost ze svých zákonů odstranily. Existují tam dokonce státní organizace zaměřené na pomoc při vyhledání biologického příbuzného. V naší zemi se podařilo loni uzákonit alespoň právo adoptovaného vědět, že je adoptovaný, což je jinde samozřejmostí již desítky let.

Takže, když to sečtu a shrnu: ten kdo má tu smůlu a narodí se v rodině, kde se o něj nemůžou starat, nemá navíc právo vědět, kdo jsou jeho biologičtí rodiče a kým tedy je a když se náhodou pokusí něco zjistit, je označen za nevděčníka. Adoptovaní jsou v podstatě jediní v této společnosti, kterým je odmítáno znát svůj původ.

Petra Pávková
16. 1. 2015