V jakém věku je nejvhodnější kontakt adoptovaného dítěte s biologickou rodinou?

Je vhodné čekat do 18 let?

Téma kontaktu dítěte s biologickými rodiči patří k nejcitlivějším otázkám náhradní rodinné péče, jak v pěstounství, tak v adopci. V adopci se nejčastěji setkáváme s obavami adoptivních rodičů i odborníků, zda je kontakt pro dítě vůbec vhodný, zda mu spíše neublíží. Myšlenka raději počkat na dospělost, zní většině adoptivních rodičům, a i odborníkům rozumně. My se po zkušenostech na to díváme jinak, a o tom se dále dočtete.

Obsah:

1. Historie a současný přístup
2. Teoretický základ
3. Argumenty pro včasné setkání
4. Zkušenosti
5. Doporučení
   
   

1. Historie

Pro lepší pochopení tématu, se krátce vrátíme do historie. Mnoho desítek let se o tomto tématu v adopci téměř nemluvilo. Počítalo se s tím, že dítě v adopci má novou rodinu, která ho miluje, a tedy se nepotřebuje, jakkoliv kontaktovat s rodinou původní. Právně nahlíženo byli (a stále jsou) biologičtí rodiče cizí lidé, kteří stěží mohou dítěti nějak prospět. Pokud některý adoptovaný měl přeci jen v dospělosti potřebu biologickou matku vyhledat, většinou neměl podporu ani nejbližšího okolí a hledání léta odkládal. Dokonce byla touha po vyhledání rodičů považována za selhání adopce = dítě se zřejmě necítí/necítilo dobře ve své adoptivní rodině.

V 70. letech minulého století začaly vycházet v angličtině první knihy od samotných adoptovaných. Téma kontaktu s původní rodinou je ve většině těchto knih stěžejním tématem (viz literatura ve zdrojích). Jako přes kopírák se tito autoři shodují v tom, že neznalost biologické rodiny, kořenů, je celé dětství i dospělost zatěžovala. Měli potřebu své matky vyhlížet na ulici, mysleli na ně po nocích, toužili je poznat, vidět. Na to vše zůstali sami, báli se to komukoliv říct, navíc to vnímali, že je to od nich špatné, a navíc jsou jediní, kteří na to myslí. Když potom v dospělosti svou rodinu poznali, mělo to samozřejmě různý dopad, ale ve shodě sdělují, že ať to dopadlo jakkoliv, přineslo to do jejich života velkou úlevu. Konečně mohou začít žít, nemusí se ohlížet dozadu, protože už vědí odpovědi na své otázky – kdo to je a proč mě opustili.

Na základě šíření této osvěty ze strany adoptovaných, se začala adopce uvolňovat až do současné podoby, kdy otevřená adopce se stala součástí právního[i] systému v mnoha zemích. Např. v USA je pouze asi 5 % adopcí zcela uzavřeno. V Evropě se k větší otevřenosti v adopci kloní hlavně skandinávské země, a naopak tradiční adopce zůstávají v zemích původního sovětského bloku, tedy i u nás.

Otevřenost adopce podporují i mnohé výzkumy, které v posledních desetiletích probíhaly. Pokud dítě má přístup ke svým kořenům, lépe prospívá v adoptivní rodině. Tato pravda převládla nad doposavad praktikovanou uzavřenou adopci. Tedy nad adopcí postavenou na již zmíněné tezi: Dítě má novou rodinu, která ho miluje, a nepotřebuje se, jakkoliv kontaktovat s rodinou původní.

2. Teoretický základ

Součástí identity každého z nás je naše rodina, předci, kultura, etnikum. Je to pro nás natolik přirozené, že to ani nevnímáme.

Pro nás, kteří jsme na vlastní kůži adopci nezažili, je touha po kořenech těžko pochopitelná. Naše propojení s rodinou a předchozími generacemi je natolik samozřejmé a přirozené, že nejsme schopní si představit, jak se cítí člověk, který o své historii, biologických příbuzných, neví nic. To je základní předpoklad, který bychom měli, my neadoptovaní, mít stále na paměti – nedokážeme se úplně vžít do pocitů adoptovaných, jen vzdáleně můžeme tušit. O to víc jim musíme věřit a naslouchat – co prožívají, co cítí, co potřebují, a plně jejich prožívání akceptovat.

V odborných zdrojích se užívá pojem geneanologické zmatení, což je přesně to, o čem píši. Kým jsem? Kdo jsem? Jak to mohu vědět, když neznám své rodiče.

Vytvořit si zdravou identitu je dlouhý a náročný proces pro každého z nás, natož pak pro ty, kteří neznají své rodiče, ani nikoho jiného, kdo je jim podobný a je s nimi geneticky příbuzný. Je to vůbec možné?

Adoptovaní z části staví svou identitu na adoptivní rodině. Touží být plnohodnotnou součástí nové rodiny, patřit do ní a částečně se to daří. Nicméně v některých ohledech se adoptovaní cítí jiní, odlišní, nezapadají.[ii] To je realita, o které vypráví většina adoptovaných. Jak potom mohou budovat identitu postavenou na nové rodině, když tam nezapadají úplně, a zároveň na svém původu, o kterém vědí adoptovaní jen pár informací?

Nejčastější otázky adoptovaných dětí jsou: „Kdo?“ a „Proč?“.  Potřebují vědět, kdo jsou jejich rodiče a proč je opustili. Dokud nemají odpověď na tyto otázky, jsou těmito otázkami zaměstnáni často. V některých obdobích života i denně. Naopak, když se podaří na tyto otázky odpovědět, mohou se konečně plně věnovat svému životu, tedy být dítětem se všemi radostmi i strastmi.

Adoptované děti netouží po novém vztahu, tedy pokud se dobře podaří navázání v nové rodině. Vztah dítě má se svými adoptivními rodiči. Adoptované dítě potřebuje vědět, kým je. Potřebuje znát informace, které mají lidé okolo něj běžně. Potřebuje si vybudovat zdravou identitu, postavenou na pravdivých informacích. Setkání dítěte s biologickým rodičem je tedy především o identitě adoptovaného dítěte, o jeho otázkách, po kom je, odkud pochází jeho rodina, co samo po rodičích či dalších příbuzných nese.

Když se účastníci přednášek ptali známého terapeuta v oblasti adopce, Davida Brodziského, zda opravdu všichni adoptovaní chtějí vědět, kdo jsou jejich rodiče, vždy potvrzoval, že ano. Proč by to nechtěli vědět, vždyť je to zcela přirozené znát své rodiče. A přeci občas slyšíme o adoptovaných, kteří říkají, že to nepotřebují. Jak tomu rozumět?

Odpověď je nasnadě. Sama se s tím setkávám často. Nejčastějším důvodem, proč adoptovaní sdělují, že nechtějí, nepotřebují poznat svou rodinu, je jejich potřeba chránit své adoptivní rodiče a od dětství zvnitřnělý postoj, že nic nepotřebují vědět. Moc dobře vnímají, jak to jejich rodiče mají. Pokud se rodiče cítí tímto tématem ohrožení, dítě tento strach zachytí i přesto, že se rodiče snaží s dítětem o kořenech mluvit. Děti vnímají, jak těžké to pro ně je, a tedy potlačí svou přirozenou potřebu vědět, znát své kořeny. Je zatím často i vědomý či nevědomý strach, že ho adoptivní rodiče opustí, pokud by vyjevilo, jak moc na své biologické rodiče (především matku) myslí.

Když člověk od útlého věku slyší od svých rodičů i od ostatních, že nepotřebuje poznat biologické rodiče, může to natolik integrovat do svého pracovního modelu žití, že se mu to stane vlastní. Zůstává ale otázka, jakým způsobem ho to bude v životě ovlivňovat a jak dlouho s tímto uzavřeným prostorem uvnitř sebe dokáže žít.

Navíc, když adoptované dítě získá odvahu požádat adoptivní rodiče o možnost kontaktu s biologickou matkou, případně o svých potřebách někde mluví otevřeně, může se setkat s těmito odpověďmi:
„Řekneme ti to, až budeš dospělý.“
„Ještě na to nejsi dost zralý.“
„Buď vděčný za to, co máš, kdoví, co bys našel.“
„Co když ti zase ublíží?“
„Když se o tebe nepostarali, nemají právo tě poznat.“
„Žádná pořádná matka by své děti neopustila.“
„Jestli začneš hledat, rovnou se odstěhuj.“
„Jestli mi chceš ublížit, tak začni hledat.“

Jasné sdělení adoptivních rodičů dítěti – „Nehledej!“ odradí zřejmě většinu dětí.

Často se proto kořeny začnou zabývat adoptovaní až po smrti adoptivních rodičů. A když se rozhodnou již v mladé dospělosti, je téměř pravidlem, že chtějí své hledání před adoptivními rodiči utajit.

Důvodem změny pohledu na význam kořenů pro adoptované, je přede vším dlouholetá zkušenost: vyrůst ve zdravého sebevědomého jedince bez znalostí toho, kým jsem, kam patřím a bez možnosti se opravdově vyrovnat se svou minulostí, se ukazuje nemožné nebo přinejmenším velmi obtížné. Jako lidé jsme hluboce svázáni se svými předky, kmenem, do kterého patříme. Neseme si geneticky i kulturně mnoho znaků, které nás s našimi předky spojují a které nás identifikují. To dokazují letité zkušenosti, mnohé výzkumy, a hlavně prožívání samotných adoptovaných.

Jak pomoci adoptovaným dětem s jejich identitou?

Dřív jsem si myslela, že by mohl adoptovaným dětem stačit vysvětlující dopis od biologické matky a její fotka. Po 20 letech praxe jsem si vědoma toho, jak nedostatečné to je. Jednoduše to nestačí. Z jedné fotky si těžko představíme, jak druhý vypadá a v dopise zřejmě nebude vše, co dítě potřebuje vědět. V angličtině se používá pojem „biologické zrcadlo“. Je pro nás důležité vidět naše příbuzné na živo, vidět pohyby druhého, intonaci jeho hlasu atd., skrze to lépe poznáváme sami sebe.

Nyní jsem přesvědčena, a zdaleka ne sama, že pokud to jen trochu jde, je velmi užitečné, aby se dítě mohlo setkat se svou biologickou matkou, mohlo se doptat na vše, co potřebuje, a tak získat informace o otci a o dalších členech rodiny a o historii rodiny. Znovu zdůrazňuji, že nejde o navazování vztahu mezi dítětem a biologickou matkou, případně otcem, jde o informace, které pomohou dítěti pochopit, kdo je.

V poslední době se hodně mluví o trans generačním traumatu a rodiny jejichž děti jdou do adopce většinou těžké trauma nesou po generace. Aby dítě v adopci porozumělo samo sobě a mohlo se vyrovnat s vlastními ztrátami a zraněními, a ještě navíc mohlo přerušit linii traumatu z předchozích generací, potřebuje s tím nutně pomoci.

Takové setkání je potřeba připravit velmi pečlivě a neměli by se do toho pouštět adoptivní rodiče, ani adoptovaní sami. Přeci jenom jde o setkání tří stran, které všechny zažily velkou bolest. Dítě nese zranění ze ztráty matky, matka ze ztráty dítěte a adoptivní rodiče většinou nesou bolest z nemožnosti mít vlastní dítě. Když se všichni sejdou, je to setkání plné emocí, očekávání, nejistot. Ale pokud jsou všechny strany pečlivě připravené a setkání provází zkušený odborník, stává se toto setkání určitým bezpečným milníkem v životě všech.

3. Argumenty pro setkání dítěte s biologickou matkou v předškolním či mladším školním věku

Po mnoha letech praxe i studia se ukazuje, že setkání v předškolním věku či v mladším školním věku je pro dítě nejpřínosnější. Samozřejmě by mělo proběhnout v době, kdy dítě již rozumí tomu, že jeho maminka je ta napořád, co se o něj bude stále starat, neopustí ho, a bříšková maminka (v současnosti často používaný termín) je ta, co ho nosila v bříšku, má po ní barvu očí, vlásky…, ale ta se o něj starat nemohla a nebude.

Argumenty pro setkání s matkou, případně jiným biologickým příbuzným (pokud není možné setkání s matkou), v předškolním či v mladším školním věku:

Předškolní věk (3 - 6 let)

• Dítě je ve věku, kdy plně věří svým rodičům, když říkají, že je vše v pořádku a jsou v klidu, dítě se cítí dobře a nemá strach. Na setkání přichází za ruku s rodiči a bezpečí je dáno jistotou a klidem adoptivních rodičů. Dítě v tomto věku se nejméně tohoto setkání bojí, čím je starší, strach a obavy jsou větší.
• Setkání výrazně podpoří vztah dětí k adoptivním rodičům. Vnímají, že jsou plně přijímané i se svou biologickou rodinou, maminkou, že není nic, o čem by nemohly s adoptivními rodiči mluvit, že jim vždy adoptivní rodiče pomohou. Strach adoptivních rodičů, že by se dítě mohlo do matky zamilovat, není postaven na realitě. Pro dítě je matka v něčem blízká, vždyť s ní strávilo 9 měsíců, ale zároveň je pro něj cizí osoba a pečlivě se drží adoptivních rodičů, které jako své rodiče v této době plně vnímá.
• Dítě ještě nemá rozvinuté představy, fantazie o rodičích, se kterými nikdy nežilo. Tyto představy často ideálních rodičů se teprve objevují.
• Dítě má možnosti již v tomto věku zažít omluvu biologické matky a její „požehnání“ do života v nové rodině. Naprostá většina maminek je schopna se dítěti omluvit a tím výrazně ovlivní představu dítěte o sobě. Většina dětí je vnitřně přesvědčená, že samy mohou za své opuštění od rodičů.
• Dítě nastupuje do školy s plným pochopením, kdo jsou jeho rodiče a kdo je jeho biologická máma. V průběhu dalších let se může doptávat na podrobnosti, které se dají zjistit jednoduše dotazem na matku, a není potřeba další setkání.
• V následujících letech naprostá většina dětí nepotřebuje další setkání. Některé děti si ho vyžádají v době puberty, kdy mají další otázky a přirozeně mají potřebu nějak nastavit svůj vztah k biologickým rodičům. Chci s nimi být v občasném kontaktu? Nebo jsou pro mne jen lidé, kteří mě zplodili, jsem jim trochu podobný, ale nepotřebuji s nimi být v kontaktu.

Mladší školní věk (6–10 let) a první setkání s biologickou rodinou

Toto období je relativně stabilní pro různé formy kontaktu. Dítě už lépe chápe příčiny a důsledky, dokáže oddělit emoce od reality a začíná si vytvářet komplexnější obraz své identity.

Nicméně z výpovědi dětí víme, že už takto staré děti myslí na svou matku často, vyhlížejí ji na ulici, jejich mysl to výrazně zaměstnává.

Děti si již vytvářejí v tomto věku (většinou) idealistickou představu matky, která neodpovídá realitě, ale velké touze dítěte ji poznat. Vlastní setkání s matkou dodá dítěti reálnou podobu matky a tím není potřeba vytvářet si ideální podobu. Dál už mohou žít s pravdivou informací.

Po setkání s biologickou matkou už jí nemusí věnovat energii, protože to, co potřebovaly vědět a zažít, už proběhlo.

Nicméně při porovnání kontaktu v předškolním věku a kontaktu v mladším školním věku, je více pozitiv na straně předškolního věku. Dítě si většinou ještě nevytvoří ideální představu matky, téma pro něj je méně ohrožující, a tedy se méně bojí a též je pro dítě výhodné, že vše proběhne před nástupem do školy.

Adolescence (11–18 let)

Dospívání je období hledání identity a původu. Pro mnoho dětí je to čas, kdy se otázky okolo biologické rodiny stávají velmi naléhavými. Zároveň jde o období velké emoční nestability, zvýšené citlivosti na odmítnutí a tendence k černobílému vidění světa. Připravovat kontakt v tomto období je velká výzva. Děti často potřebují mít situaci pevně pod kontrolou, což je důsledek zvýšené úzkosti a obav s tím spojených. Někdy dítě žádá projít setkáním bez adoptivních rodičů, jindy nechce na setkání ani odborného pracovníka. Navíc vlastní příprava a kontakt ještě více rozruší dítě, které i bez toho se nedaří dobře.

Pro kontakt to není nejvhodnější období, zvláště pak, když se rodiče ozývají v situaci, kdy si s dítětem neví rady, vyzkoušeli terapie, odborné poradenství, a mají pocit, že setkání s rodiči je to, co by mohlo jejich dítěti i vztahu mezi nimi pomoci. Takto to nefunguje. Setkání s rodinou není zázračným lékem, když se podává v této situaci. Je zázračným lékem, když se podá včas.
Zároveň v takové chvíli už není cesta proces odložit. Situace se většinou nezlepší.

4. Zkušenosti

Kazuistika:

Adoptivní maminka 18leté dcery volala s žádostí o pomoc při kontaktu dcery. Vyprávěla jak okolo 15 roku dcery to bylo velmi intenzivní téma, dcera často o biologické matce mluvila, a prosila aby proběhlo setkání. Maminka už byla připravená volat do SEFAM, číslo měla skoro vytočené a tu ji napadlo, že přeci jenom bude dobré se ještě poradit s psychologem, kterého znala. Několikrát ho navštívily s dcerou, protože se dětmi v NRP zabývá, dělá přednášky, ví toho hodně. Tedy zavolala zmíněnému psychologovi, který jí doporučil setkání zatím nedělat, jde přeci o složité vývojové období, a počkat do 18 let dcery. Maminka se dle toho zařídila, dceři to řekla, ta přestala naléhat.

Nyní maminka litovala, že to neudělali tenkrát. Nic se nezlepšilo, spíše zhoršilo. Pro dceru je to dále ústřední téma, jen se to zbytečně natáhlo a dcera měla více projevů, které s tímto tématem souvisí.
Těchto případů je bohužel stále hodně, kéž by se terapeuti i další více zajímali o toto téma.

Po dosažení dospělosti, v 18 letech

Čekání do dospělosti bylo v minulosti často doporučováno s cílem „ochránit dítě“. Současné poznatky i naše zkušenosti ukazují, že náhlé odhalení informací v 18 letech může být traumatizující. Dítě nemá vybudované nástroje, jak informace integrovat, zároveň již nevyužívá, vzhledem k věku, naplno podporu adoptivních rodičů a hrozí pak idealizace nebo naopak hluboké zklamání.

Zároveň platí, že dokud tím mladý člověk neprojde, bude to stále zátěží pro něj, byť někdy i na roky potlačenou. U dospělých klientů se část setkávám s tím, že byli přesvědčení, že nikdy hledat nebudou, že to nepotřebují, ale najednou, už nebyla cesta dál, museli do toho jít.

Výzkumy i praxe naznačují, že postupný, věku přiměřený kontakt od raného dětství je obecně méně rizikový než náhlý kontakt v dospělosti.

Praxe

Při kvalitně připraveném setkání matky s dítětem, kterým provází odborník, nehrozí žádné nebezpečí. Vše je připraveno, domluveno, a v případě jakékoliv složitosti je na místě odborník, aby situaci vyřešil.

Samozřejmě to není tak, že všechny biologické matky jsou ochotné a schopné spolupracovat. Pro mnohé je ztráta dítěte takovým traumatickým zraněním, že se nedokáží s dítětem setkat. Pokud celý proces vede odborný pracovník, pracuje průběžně s dítětem a společně s rodiči mu pomáhá pochopit postoj matky. Většinou se v takovém případě zkusí oslovit jiný příbuzný, který by mohl o matce dítěti a o jejich rodině vyprávět. I tato setkání mají velikou cenu.

5. Doporučení

Jak připravit setkání dítěte v adopci s rodičem?

Takové setkání není jednoduché pro nikoho z účastněných, všichni se na něj musí dobře připravit. Jediná možnost, jak udělat setkání pro dítě bezpečné a přínosné, je využít prostředníka/sociálního pracovníka, který má zkušenost s těmito setkání. Pokud by rodič vyhledal a oslovil sám biologického rodiče, může se rychle situace vyhrotit, obě strany zažívají silné emocemi a bez neutrálního postoje prostředníka se různé komplikace nedají vyřešit.

Postupně jsme vypracovali metodiku[iii] pro tento kontakt, která popisuje jednotlivé fáze, možná rizika i doporučení, sociální pracovníci se tím mohou řídit krok za krokem.

Důležitá je zde otázka bezpečnosti. Adoptivní rodiče mívají obavy ze sdělení kontaktních údajů, což je vzhledem k uzavřenosti adopce pochopitelné. Celý proces je veden anonymně, všichni se oslovují křestními jmény, veškeré informace jsou sdělovány přes prostředníka.

U nás zatím není otevřená adopce legislativně možná, a pokud by rodiče byli otevření pro kontakt s biologickou rodinou, nemají ochranu zákona, tzn. jasně danou smlouvu mezi oběma rodinami. Co s tím?

Klíčové zásady pro rozhodování

• Kontakt má vycházet z potřeb dítěte, nikoli dospělých.
• Musí být bezpečný a přiměřený věku.
• Dítě má mít možnost klást otázky a vyjadřovat emoce.
• Důležitý je odborný doprovod (psycholog, sociální pracovník).

Kontakt dítěte s biologickými rodiči není jednorázovou událostí, ale procesem, který se vyvíjí spolu s dítětem. Pokud je veden s respektem a podporou, může se stát zdrojem porozumění, nikoli ohrožení.

Zdroje:

• Brodzinsky, D. M. et al. Being Adopted. Anchor Books. 1993
• Eldridge S., Twenty Things Adopted Kids Wish Their Adoptive Parents Knew, A Delta Book, 2004
• Eldridge S., Twenty Things Adoptive Parents Need to Succed, A Delta Book, 2009
• Lifton B. J.: Journey of the Adopted Self, HarperCollins Publishers, 1994
• Lifton B. J.: Lost & Found: The Adoption Experience, HarperCollins Publishers, 1979
• Slaton P.: Reunited, St. Martin´s Griffin, 2012
• Trinder L., Feast J. and Howe D.: Adoption Reunion Handbook,
• Verrier, N.,N.: The Primal Wound, Gateway Press 2009, (13. vydání)

[i] Otevřená adopce je po právní stránce stejná jako tradiční, tedy rodičovská zodpovědnost je plně na straně adoptivních rodičů, ale mezi rodiči se uzavře dohoda o sdílení informací až po občasné kontakty.

[ii] Sdělení na instagramu na stránce pro adoptované: „Adoptovaní mají dvě rodiny, ale ani v jedné se necítí plně doma.“

[iii] Metodika Jednorázový restorativní kontakt dítěte s jeho biologickým rodičem, SEFAM, 2026, dostupné na vyžádání – info@sefam.org