Rodiče Daníka mě oslovili, když byli Daníkovi 4 roky. Daník strávil první rok v kojeneckém ústavu, odkud si ho přivezli. Byl na svůj věk velký, ale vývoj odpovídal zhruba půl roku věku. Neusmíval se, sotva se převalil ze zad na bříško. Měl obrovské hnědé hluboké oči.

Rodiče Silva s Honzou ho milovali od prvního okamžiku. Vlastní dítě mít nemohli, a zároveň nechtěli absolvovat žádné pokusy s umělým oplodněním. Rovnou se rozhodli pro adopci.

První měsíce se zdálo, že je Daník stále v jiném světě. Úsměvy šetřil, nerad se mazlil, moc nejedl. Přestože rodiče na přípravách tenkrát ještě neslyšeli, že to je běžné po přijetí dítěte, Silva s Honzou věděli, že mají vydržet. Postupně začal Daník rozkvétat, jako kdyby vylézal z kukly. Stal se z něj hravý mazlivý, veselý chlapeček s velkýma očima.

Daník od malička věděl, že se narodil jiné mamince, té bříškové, a že jeho maminka Silva je maminka už navždycky.  Občas se na bříškovou maminku ptal a rodiče mu říkali, co věděli. Že maminka se starat nemohla, byla nemocná, a tak se starají oni. Otázek ale bylo stále víc, na řadu z nich odpověď už neměli. Bylo jim jasné, že je potřeba začít činit. To byla chvíle, kdy mi zavolali.

Poměrně rychle se mi podařilo najít babičku, která vychovávala starší sestřičku Daníka. Sešly jsme se a babička mi se slzami v očích vyprávěla příběh Daníkovi maminky. Mnoho věcí si vyčítala, že se jí víc nevěnovala, že si nevšimla, že je nešťastná, že jí nepomohla. Daníkova maminka začala brát drogy v 13 letech. Dva roky před tím se rodiče rozešli, roky to mezi rodiči neklapalo. Byla jedináček, ale ani jeden z rodičů na ni neměli čas. Ve škole nebyla moc oblíbená, zřejmě se celé dětství cítila hodně sama. Jak se dostala k drogám, babička nevěděla. Ani nevěděla, kde maminka je nyní. Občas se zastavila, babička jí dala nějaké peníze a zase odešla. Babička se bála, že žije na ulici.

I když mi babička dala několik telefonních čísel na maminku, žádné nefungovalo. Nakonec jsme se rozhodli, že se sejde Daníček aspoň s babičkou a sestřičkou.

Před setkáním jsem za rodinou dojela, přivezla Daníkovi pohádku O Mojkovi a vysvětlila mu, co jsou to drogy, že maminku nemůžu zatím najít a vyprávěla jsem mu o babičce a o sestřičce. Daník seděl rodičům na klíně, ani nedutal. Jindy živé neposedné dítě pečlivě poslouchalo. Ptala jsem se, zda chce vidět babičku a sestřičku, ano přál si to.

Vlastní setkání proběhlo moc pěkně. Byli jsme v cukrárně, děti si pak spolu hrály v herně. Tolik si byly podobné. Stejné tmavé hluboké oči, stejné pohyby, stejná životní energie. Babička přinesla fotky maminky z dětství, u dortíku si je děti prohlížely. Sestřička Daníka viděla maminku naposledy před půl rokem, ale maminka na tom nebyla dobře, byla vyhublá, vypadala nemocně. Společně jsme si povídali o tom, že na ni všichni myslíme a pevně doufáme, že se z drog dostane.

Uběhly dva roky a rodiče se mi znovu ozvali. Zjistili, že maminka je ve vězení za krádeže a prosili, zda bych jí poslala dopis s vysvětlením, že by jí Daník rád viděl a zda by souhlasila. Rodiče k mému dopisu přidali svůj dopis.

Dobrý den Nelo,

jsme adoptivní rodiče Daníčka, a protože se Daníček čím dál vice zajímá o své biologické rodiče, rozhodli jsme se napsat Vám tento dopis. Od začátku Daníčkovi říkáme pravdu a úměrně jeho věku se mu snažíme poskytnout veškeré nám známé informace. Rádi bychom Vás zatím alespoň touto cestou požádali o pomoc s některými jeho otázkami, na které neznáme odpověď a nechceme si vymýšlet.

U nás doma Vám říkáme “bříšková mamka Nelinka“ a rádi bychom Vás tedy tímto poprosili o odpovědi na některé otázky, které nám Daníček čím dál častěji pokládá a myslíme, že by na ně měl dostat odpověď.               

Nejvíce ho zajímá, jestli Vám bylo líto, když jste ho nechala v porodnici?

Samozřejmě velmi často padá otázka, proč jste ho tam nechala?   

Také by chtěl vědět, jestli na něj vzpomínáte a jestli se Vám stýská?

Zajímá ho, i kdo byl jeho tatínek?      

Daník je moc šikovný a chytrý chlapeček a máme Vám vyřídit, že i když jste ho nechala v nemocnici, stejně Vás má rád a myslí na Vás.

Budeme moc rádi, za jakoukoliv odpověď, která nám pomůže Daníčkovi trochu ujasnit, co a proč se stalo. To jsou otázky, které ho evidentně trápí.

Předem moc děkujeme za jakoukoliv odpověď,

S pozdravem
Silva a Jan

Rozjela se písemná komunikace oběma směry, domluvili jsme setkání na jaro dalšího roku, kdy maminka měla být propuštěna. Když jsem pak na jaře zjišťovala u babičky, jak to s maminkou je, dozvěděla jsem se, že maminku pustili již před Vánoci, u babičky se zastavila, ale od té doby o ní neví. Daníček byl smutný. Věděl o dopisech a počítal se setkáním. A také se o maminku bál. Silva s Honzou dělali, co uměli, aby ho uklidnili. Naštěstí se nám podařilo zjistit, že maminka na probační oddělení dochází, tudíž v pořádku asi je.

Daník nastoupil do školy. Jak už to bývá u dětí v adopci, nebylo to pro něj jednoduché. Hodně dětí, rozruchu, učitelé s různým přístupy. První půl rok byl opravdu náročný nejen pro Daníka, ale i pro Silvu, která musela každou chvíli poslouchat, jak Daník zlobí a že se má víc snažit. Domluvily jsme se se Silvou, že za každé „měl by se víc snažit“ si koupí laskonku. Laskonky milovala a taky věděla, že Daník se opravdu snaží, jen to ti druzí nevidí.

Uprostřed tohoto období přišla zpráva, že maminka je znovu ve vězení. Silva s Honzou přemýšleli – udělat setkání Daníčka s mamkou ve vězení? Nebo to nechat, stejně se teď řeší škola, třeba se mamka dá dohromady a k setkání dojde, až ji propustí. Dali přednost setkání teď, bez ohledu na školu, než čekat možná dalších několik let.

Daník se těšil, nakreslil mamince obrázek medvídka Mojka s maminkou. Já s rodiči jsme jeli do vězení nejprve bez Daníčka, abychom se s maminkou seznámili, společně si popovídali a připravili setkání pro Daníka.

Sociální pracovnice ve vězení nás přes různé kontroly dovedla do návštěvní místnosti a sdělila, že jde pro odsouzenou. Co je to za označení, to takto ženy ve vězení oslovují? Dívali jsme se s rodiči na sebe a nebylo nám dobře. Nela vstoupila do dveří, upravená, krásná, s velkýma černýma hlubokýma očima. S úsměvem šla rovnou k Silvě, a začala jí děkovat, že je moc vděčná, že se o Daníčka starají, že ví, že se o něj starají dobře. Silvě začaly téct slzy a mamince též děkovala za dítě, které je krásné a skvělé.

Celé setkání proběhlo velmi otevřeně a s velkým respektem, a to i přesto, že sociální pracovnice tam byla s námi a tvářila se jako kakabus. Nela vyprávěla vše okolo těhotenství, na co si jen vzpomněla,
o svém dětství, o tatínkovi Daníčka, chvílemi plakala, řada věcí, o kterých mluvila byla velmi bolestivá. Silva s Honzou zase vyprávěli o Daníčkovi. O anabázi se školou (jak hledají vhodnější), o tom, jaký je. Přivezli pro Nelu obrázky od Danika a několik jeho současných fotek. Nela na konci Silvu i Honzu objala, jsou přeci milující rodiče jednoho dítěte. Všichni plakali.

Při cestě za Nelou o měsíc později byl Daník statečný. Jezdí sice rád autem, ale ne dlouhé cesty. Zpívali jsme, dávali si hádanky a mezitím si povídali o Nele. Ještě jsem říkala Daníkovi, že se ho možná Nela na konci zeptá, zda ho může obejmout a že si to má rozmyslet a klidně může říct ne. Maminka ví, že i když řekne ne, tak jí má rád.

Na cestě mi došla esemeska od sociální pracovnice, že je vše připraveno, ale že netuší, zda odsouzená (zase to odsouzení, zřejmě je potřeba, stále ženám připomínat, že jsou špatné, tedy odsouzené?) připravila dárek, jak slíbila.

Ve vězení jsme klasicky prošli mnoha bránami, Daníkovi jsme to dopředu popsali, vlastně si to pamatoval lépe než mi. Daníkovi dovolili pronést jeho knížku Mojka, kterou chtěl mamce ukázat a mně povolili pronést novou knihu Mojka, kterou si přál Daník dát mamince.

Maminka vstoupila do místnosti a Silva s Honzou ji objali, Daník stál za nimi a viděla jsem, jak se usmívá. Nela si pak přidřepla a řekla Daníčkovi: “Já jsem tvoje bříšková maminka.“ Daník hned začal mamince ukazovat, co jí namaloval a taky svého Mojka a předal nového pro ni. Maminka měla pro Daníka krásný pomalovaný kamínek, na kterým byl pejsek (Daníček má pejsky moc rád) a z druhé strany bylo napsáno: Pro milovaného Daníčka. Ještě Daníčkovi přinesla několik obrázků, které mu namalovala, pejsky, srdíčka, autíčka. Daník byl nadšený.

Když došlo na povídání, Daník seděl mezi rodiči. Nela mu vyprávěla o tom, proč se o něj nemohla postarat a omluvila se mu. Maminky se mají o dítě postarat, ona to nezvládla. Nebyla to vina Daníka, jen její. Poctivě říkala, že sama neví, jak to bude, až jí propustí. Už jednou se jí to nepodařilo, teď doufá, že ano. Propuštěna bude za 3 měsíce.

Zeptala se Daníka, zda by jí do jejího Mojka nenapsal něco, Daník nelenil a hned se do toho pustil. A tak vznikla myšlenka, že i maminka napíše něco Daníkovi do jeho knížky.

Domů jsme odjížděli všichni spokojení, hlavně Daníček. Viděl maminku, u které vyrůstal v bříšku. Je krásná a hodná, a má ho ráda. A rodiče jí mají také rádi. Svět je v pořádku.

Volali jsme si se Silvou o měsíc později a Silva byla spokojená. Daníčkovi se začalo dařit líp, jako by zmizel vnitřní neklid. Často si doma o Nele povídali, o setkání, o sestřičce. Další dobrá práce byla udělána, díky za to, jak hladce to šlo, jak otevření všichni byli, ochotní překonat své strachy kvůli dítěti, čímž umožnili Daníkovi vědět pravdu a naplnit prázdné místo ve svém srdci, které tam dříve po mamince měl.

To vše se odehrálo na jaře. Byl konec prázdnin a vidím, že mi píše babička Daníčka. Napadlo mě, že asi bude chtít domluvit setkání sourozenců, které jsme měli výhledově naplánované. Ale mýlila jsem se. Zpráva byla krátká. „Nela tragicky zemřela před 14 dny, prosím předejte tuto zprávu rodičům Daníčka.“

Silva se do telefonu rozplakala. Říkala, jak na Nelu intenzivně myslela a moc si přála, aby se jí začalo dařit. Domluvily jsme se, že Daníkovi řeknou pravdu hned, není na co čekat. Daník prý plakal, pak se zavřel sám v pokoji. Když přišel za rodiči po hodině do kuchyně, nesl dopis pro maminku. Chce jí ho odnést až bude její urna uložena a tam ho spálit, aby si ho mohla přečíst v nebi.

-----------

Přemýšlím, jak by Daník přemýšlel o mamince v budoucnosti, kdyby se neodehrálo jejich setkání ve vězení. Byla by to máma, která ho nosila v bříšku, ale kvůli drogám se o něj nemohla postarat. Nevěděl by, jaká byla, jak vypadala, jestli ho měla ráda a myslela na něj, neměl by tušení, co pro ni v životě znamenal. Neměl by téměř žádné informace, zůstaly by jen otázky. Neměl by fotky, vzkaz v Mojkovi a láskyplné obrázky, které mu namalovala.

Naštěstí, přes veškerou bolest, kterou její smrt přinesla, má vzpomínku na maminku, která byla krásná a měla ho moc ráda. Život se jí nedařil, nebyla schopna zvládnout závislost, tedy spíše zranění, která v dětství zažila. Ale Daníček byl pro ni velmi důležitý. A on to ví, zažil to. A taky zažil to, že jeho rodiče měli rádi jeho mámu, může si s nimi o ní kdykoliv povídat. Může vídat babičku a sestřičku, a i ty mu mohou povídat.

Únor 2026

Vždy jsem v sobě cítila takovou zvláštní prázdnotu a touhu znát něco, pro mě neznámého. Vlastně jsem byla uvnitř mrtvá. Tato prázdnota mě každým dnem více a více tížila. Jenže jak bojovat s něčím neznámým? Jak bojovat s něčím, když sami nevíte, co vám vlastně chybí? Co je to, co vás tak hrozně nechává vzadu, a vy i přes všechnu tu snahu se nemůžete posunout dál…?

Mohlo by to být vše jen kvůli tomu, že vyrůstáte v náhradní rodině? Proč by Vám mělo být smutno, po lidech co vás nechtěli? Je hrozně těžké žít, když sami nevíte, jak jste se dostali sem na svět. Všichni okolo vás vědí, odkud přišli a ví, kdo jsou jejich rodiče, jak se narodili, ale vy ne.

Toužíte znát odpovědi na tyhle otázky, ale není při vás člověk, který by je zodpověděl. I přes péči milujících náhradních rodičů, je ve vás ukryto dítě, které volalo svoji matku několik týdnu nebo měsíců a zažilo ztrátu nejdůležitější osoby ve svém životě. Tenhle pocit prázdnoty je možné nějakou dobu potlačovat. Většina lidí si myslí, že pro dítě není důležité znát své kořeny a znát pravdu.

Jenže ať vědomě, či nevědomě, dítě s těmito otázkami žije. Je pro něj neskutečně těžké začlenit se do rodiny, ve které se cítí, jakože tam nepatří. Sama si vzpomínám, že jako menší jsem měla chvilky, kdy jsem si říkala: „Co když jsem jiný člověk, než všichni ostatní? Co když se všichni na světě domluvili, že přede mnou budou mluvit jazykem, kterému rozumím, ale mezi sebou si povídají jiným jazykem, abych jim nemohla rozumět… Co když jsem člověk, co je někde, kam nepatří? Nečeká na mě někdo někde jiný? Jsem tu správně? Mohu tu zůstat?“

Vím, jak těžké rozhodnutí vyhledat svoji biologickou rodinu je. Bohužel většinou ani ti nejbližší vás nemusí podporovat. Mají pocit, že vám to zjištění kam patříte, může ublížit.

Ale musíme respektovat i naše náhradní rodiče. Pro ně to není také lehké. Starali se o nás celý život. Dali nám vše, co jen mohli a vy si najednou vzpomenete, že chcete vyhledat biologickou rodinu. To je pro ně hrozně těžké.

Ovšem jsou tu i náhradní rodiče, které své děti na této cestě podporují. Když náhradní rodiče přijmou biologickou rodinu svého dítěte, přijímají své dítě se vším všudy. Pro dítě v této fázi je nesmírně důležité své pocity sdílet s těmi nejbližšími, a proto potřebuje, aby ho náhradní rodiče vyslechli.  Většina biologických matek, nežije v dobrých podmínkách, jsou závislé na alkoholu a jiných drogách. Ale věřte mi, i kdyby to byl i váš případ, chvíli vás to bude trápit a budete udiveni, protože tohle vám není blízké a nikdy jste to nezažili, ale časem bude vše lepší a lepší. Já jsem tohle také zažila a byl to také můj případ, ale moc mi i tohle nemilé zjištění pomohlo najít sebe samu. Sama za sebe vám chci ještě popřát hodně sil, vše určitě zvládnete. I každé malé nemilé zjištění vám pomůže, a budete lépe chápat, kým jste, a proč se tak cítíte.

Jája, 16 let

Sedím před skříní v bytě pěstounky a uvnitř je 10 letý Zbojník, kterému jsem právě sdělila, že dnes ho převezeme do ústavu. Jsem doprovázející pracovnicí této rodiny. Je 7 hodin ráno, vyrážela jsem v 6, abych byla u Zbojníka včas, než půjde do školy a řekla mu, co včera přinesl v papírech soudní vykonavatel. Pěstounka je vedle v kuchyni a už nemá sílu. Je to pěstounka na přechodnou dobu, tedy na rok. Zbojník je u ní dnes přesně rok.

Zbojník pláče bolestí a zoufalstvím. Všichni jsme si mysleli, že se bude zlobit a na sdělení o ústavu zareaguje bojem a agresí. Ale pláče a já se snažím být s ním, tichem, slovy, oči už mě pálí taky.

Rok bojovala sociální pracovnice, aby to dopadlo dobře. Aby nebyl svěřen zpět k matce, která pokračovala ve svém způsobu života, drogy, žádná léčba, život v chaosu a aby se našla dlouhodobá pěstounská rodina. Zbojník by se tak měl možnost uzdravit a naučit se žít dobrý život.

Já doprovázím pěstounku a pomáhám Zbojníkovi chápat, co se děje. Devět let strávil s mámou, co mámou být neuměla. Sama prožila šíleně dětství a asi doufala, že je dobrou mamkou, ale co je to být dobrou mamkou vůbec netušila. Když jí bylo špatně a vzala si moc drog, Zbojník se o ni staral. Do školy ho příliš neposílala, ráno většinou vyspávala. Když jí bylo líp, tak s ní bylo veselo. Když jí bylo hůř, tak byl Zbojník partnerem, ne dítětem.

Když přišel k pěstounce, bylo mu 9 let. Nikdy nezažil normální rodinu, řád, povinnosti, bezpečnou lásku. U pěstounky to má, což ho vyvádí z míry. Nezná to, bojí se toho, tak postupně začíná být Zbojníkem. Zkouší pěstounku, co vydrží. Vbíhá pro legraci do silnice pod auta, počůrá se a všem ukazuje počůrané kalhoty, říká, že zabije vnučku pěstounky. Pěstounka mu dává pevné hranice a drží (je). Často konzultujeme, jak dál. Zbojník dělá pokroky, díky pěstounce umí pojmenovávat, co cítí, jen zatím nedokáže ovládat své výbuchy vzteku a zvláštní chování. Problémy jsou ve škole i doma.

Pěstounka je zkušená. Už pečovala o různé děti. Ale tohle je moc a hlavně to trvá dlouho. Začíná mít pocit, že to dělá Zbojník schválně, že by se mohl víc snažit apod. Nakonec už se jen těší, kdy to skončí. Úplně jí rozumím, neuměla bych to líp. Dostala se do tzv. zablokované péče. To se stává náhradním rodičům, jejichž děti jsou hodně náročné. Vydržet denně jeho ataky, zlobu. Chtělo by to aspoň být ve dvou. Cítí se sama, podporu má jen ve mně, ale já s ní nemůžu bydlet. Jen občas přijet či zavolat.

Zbojník otvírá trošinku skříň, to něco znamená, podávám mu dovnitř ruku, hned se jí chytne. Přisunu se, skříň se otevře a najednou je u mě v náručí. Naříká, zoufá si, moc to bolí. Těšil se do nové rodiny, proč to soudkyně zavrhla? Nevím a tak pláču s ním. Kapesník nemáme tak jsme unudlaní a zoufalí. Tolik zpráv k soudu jsem napsala, tolikrát jsem o tom se všemi důležitými lidmi mluvila. Já vlastně mohla bojovat, ale Zbojník ne. A tak se Zbojníkem stal. Když zjistil, že může bojovat proti pěstounce, může ji neposlouchat, ignorovat. Pak začal bojovat ještě proti spolužákům a učitelům. Stal se z něj Zbojník, neměl jinou možnost.

Nakonec se uklidní a jdeme s pěstounkou balit. Slíbila jsem, že pojedu s nimi, tak jsem s nimi i u předání do děcáku. Zbojník nepláče, je statečný. Já bych brečela. Třetí věta sociální pracovnice: „Tady nikomu nebudeš ubližovat, my si tě pohlídáme.“ Psycholožka při příchodu do místnosti vůbec Zbojníka nepozdravila a pak si ho odvedla vedle, že si s ním popovídá. Ani jedna nebyla schopna vnímat, jak je vyděšený. A my už jsme mu nemohly pomoci.

Zlobím se na soudkyni, která se striktně držela práva, které bylo proti nadřazeným právům dítěte. Dítě nesmí být přesunuto z přechodné pěstounské rodiny do další přechodné rodiny. Jenže další přechodná rodina byla připravena. Zbojníkovi se moc líbila, byl tam silný táta a milá máma. Moc tam chtěl. Oni chtěli jeho. Dlouhodobou pěstounskou péči jsme neměli.

Dlouhodobí pěstouni nejsou. A když se občas nějací objeví, většinou žádají o děti do 3 let. Stát už dávno měl udělat pořádnou kampaň, ale k ničemu nedošlo.

Soudkyně řekla, že z dítěte neudělá baťůžkáře, který bude chodit z rodiny do rodiny. To ale my také nechtěli. Jen jsme potřebovali dát zbojníkovi rok v dobré rodině, kde byla naděje, že udělá velký kus cesty za uzdravením a pak by se mohla najít dlouhodobá pěstounská rodina.

Právo nezná zřejmě výjimky. I když hledíc na různé kauzy, bych řekla, že se cestička vždy najde, ale musí se chtít.

Zbojník tedy skončil v děcáku. Možnost na uzdravení zde je nulová. Najít rodinu pro dítě z ústavu je také nulová.

Jak se cítí? Je opuštěný, zrazený, smutný a už se začíná zlobit. Vše, co mu do teď fungovalo, skončilo. Pokud nepřijde zázrak, nemá naději. Přitom stačilo málo, jen se víc snažit a víc chápat co dané rozhodnutí znamená.

Také mě napadá, jak mohou soudci rozhodovat o dětech, které nikdy neviděli. To je přeci nemožné. Vědí to? Proč si je nevyslechnou. Zbojník by rád řekl, co chce. Chtěl jen do rodiny, kde ho chtěli a ta zázračně byla. Chyběla jen odvaha soudkyně hledat nové cesty. A tak je konec. Možná se za pár let dozvíme, jak to dopadlo. Bojím se toho.

Dovětek: Tento příběh se odehrál před 3 lety, jak se daří Zbojníkovi nevím, ale myslím na něj často.

Petra Pávková, prosinec 2022